Měla by být eutanazie legální pro lidi s duševními nemocemi? Zeptali jsme se odborníků a odbornic

Svoboda zemřít podle svých preferencí. I tak se mnohdy označuje eutanazie, která se čím dál více dostává do veřejné debaty. Jedná se o úkon, při kterém kvalifikovaná osoba na žádost pacienta nebo pacientky úmyslně vykoná finální akt vedoucí k ukončení života daného člověka. Ten může být fyzicky či psychicky nemocný a nechce trpět, existují ale také případy, kdy se lidé rozhodli ukončit svůj život z důvodu vysokého věku.

V rámci Evropy je aktivní eutanazie legální v Nizozemsku, Lucembursku a Belgii. Mimo Evropu byla dekriminalizována například také v Kanadě, Kolumbii, v americkém státě Havaj nebo v australském státě Victoria. V České republice zákon o eutanazii zatím přijat nebyl, podpořil ho ale prezident Pavel a podle průzkumů by s ním souhlasilo i 65 procent obyvatelstva.

Eutanazie je kontroverzní sama o sobě, o to spíše pak v případě, že o ní začneme uvažovat v souvislosti s duševními nemocemi, navíc u mladých lidí. Internetem v poslední době zahýbal příběh mladé Nizozemky, která se tímto způsobem rozhodla ukončit svůj život. Fyzicky zdravá 28letá Zoraya ter Beek se rozhodla podstoupit eutanazii kvůli depresi, autismu a hraniční poruše osobnosti.

Pro mnoho lidí se kvůli neustálým a mnohdy dlouhotrvajícím problémům s psychickým zdravím může asistovaná sebevražda jevit jako jediná možnost, jak se s obtížemi finálně popasovat. Odbornictvo se ale obává, že rozhodování pacientů*ek i lékařů*ek může být sporné a nemít jasné hranice.

Napříč odbornou sférou se názory na podstoupení eutanazie při duševních problémech velmi liší a rozhodně se nedá říct, že by panovala shoda. Oficiální lékařské instituce, které jsme oslovili, se k tématu rozhodly raději nevyjadřovat, jelikož si chtějí udržet odbornost a nepřiklánět se na jednu ani na druhou stranu. I přesto se nám ale tři názory získat povedlo. Ty se vesměs shodují v tom, že eutanazii vidí jako poslední řešení a věří, že se mu dá předejít.

„Eutanazie v případě psychických potíží mi přijde jako extrémní zkratka a výraz neochoty otevřít se všem možnostem léčení a řešení. Věřím v lidský potenciál a schopnost s odbornou pomocí najít řešení, které buď umožňuje kvalitní život i s depresí, nebo je jinou, klidně alternativní moderní cestou k vyléčení deprese. Tou může být například ketaminová terapie. Deprese je často spojená s potlačením sebe sama, svých impulzů a potřeb. Volba smrti, ať už přichází skrze eutanazii nebo i jinou formou sebevraždy, je jen pokračováním a rozvíjením symptomů, ne jejich léčením,“ míní psycholožka Umay Wolf z portálu Terapie.cz.

Ačkoliv se téma může zdát jako vzdálené, bohužel tomu tak není. Téměř 1,7 milionu (tedy 16 procent) populace České republiky uvádí, že trpí příznaky středně těžké a těžké deprese a úzkosti (ČRo, Data k nezaplacení, 2024). Za posledních 20 let stoupla v Česku spotřeba antidepresiv o neuvěřitelných 577 procent. Na tento stav nicméně místní zdravotnický systém nereaguje – odborná péče je mnohdy nedostupná, a to kvůli kombinaci vysoké poptávky a nízkých kapacit.

Podobný názor jako psycholožka Wolf má i psychiatrička a psychoterapeutka Olga Kunertová, která se staví na stranu života a snahy psychický stav pacienta*ky zlepšit. „Když trpíte depresí, hraniční poruchou osobnosti či jinou závažnou chorobou, ať už psychickou nebo fyzickou, je to hodně limitující a emočně náročné. Psychoterapie ale poskytuje i těmto lidem příležitost žít tak, aby dávalo smysl těžkostem čelit. Diagnóza nikdy nedefinuje celého člověka, člověk je víc než jeho nemoc. Každý má kromě potíží i své kompetence, schopnosti, zájmy, potřeby a představy, které může uplatnit a rozvinout, aby v jeho životě bylo víc radosti a uspokojení. Psychoterapeut bude vždy na straně života, i když s klientem bude mluvit o jeho případném rozhodnutí se vším skončit, bude vyjadřovat porozumění těžkostem, jímž čelí a náročnosti jejich zvládání,“ míní odbornice, která v roce 2003 založila vlastní Psychoterapeutické centrum Gaudia a od roku 2017 vede psychoterapeutický výcvik Terapie v postmoderně. Zároveň říká, že by pacient*ka neměl*a dělat uspěchané závěry, pokud by se v momentě zoufalství pro dobrovolnou smrt rozhodl*a. „Když je člověku hodně zle, propadá často totální beznaději, která vůbec nemusí vypovídat o tom, jaká jeho situace opravdu je. Kdyby člověk opravdu neměl žádnou naději, pak bych byla osobně asi i pro [eutanazii, pozn. red.], myslím si ale, že vždycky stojí za to nedělat unáhlená rozhodnutí, na chvíli se zastavit, neuzavírat se před světem a nechat si pomoci.“

Nabízí se ale otázka, zda nemá i psychiatrická péče své limity. Zda zkrátka není možné její kapacitu pomoci vyčerpat. Když člověk své duševní problémy usilovně několik let řeší a zlepšení nepřichází, může si klást otázku, zda se mu někdy uleví.

„Je otázka, jestli mám v životě nárok na to, být psychicky v pořádku. Není vůbec zřejmé, že na tuto otázku musí být odpověď ano. Ale řekněme, že si uzavřu, že na to mám nárok. Vyvstává další otázka, vůči komu mám uplatňovat tento nárok. Psychiatrická profese je tady, aby nám pomáhala, ale má svoje limity. Proto ani můj nárok vůči ní nemůže být definitivní. Měl bych se nejdříve vypořádat s otázkou, vůči komu si uplatňuji definitivní nárok být psychicky zdráv, protože uplatňovat jej vůči psychiatrické profesi si nemůžu definitivně,“ říká psychoterapeut Viliam Kuruc z Hedepy.cz, který ve své praxi využívá i východní tradice. Přiklání se k variantě, že kromě lékařské pomoci může člověk prozkoumat i další možnosti léčby, které nebudou konečné. „Není jisté, že vyčerpáním stávajících možností psychiatrické profese cesta končí. Dělat v této nejistotě definitivní rozhodnutí mi přijde, že jsem ještě nevyčerpal všechny možnosti,“ uzavírá.

Téma eutanazie a jejího využití v souvislosti s duševními nemocemi je velmi citlivé. S ohledem na jeho komplikovanost bychom před ním ale jako společnost neměli zavírat oči, a naopak konverzaci dále empaticky rozvíjet.