Sophie Šarlak: Život s depresí je pěkně na hovno

TW: deprese, problémy s duševním zdravím, sebevražedné myšlenky

Jak se ti daří?

Já bych řekla, že docela dobře. Je pro mě hroznej pokrok, že jsem zvládla vylézt z pokoje. Zkusila jsem jít do lékárny, do obchoďáku, ale utekla jsem na záchod a pak jsem utekla úplně ven, takže se teď učím zvládat svoje úzkosti. Nějak to jde.

Jaký je pro tebe návrat do života po odchodu z Dobřan?

Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat. Nedokázala jsem si to představit, svým způsobem jsem si říkala, že je to jedno, že se kdyžtak ukončim a nebudu to řešit. První den byl hrozně divnej, protože jsem přišla do pokoje a vůbec to nebyl můj pokoj, nebyl to můj pokoj číslo 14, bylo tam hrozně věcí, postel na jiný straně...

Máma mi koupila k Vánocům novou lampičku a světlo na strop, ale věděla, že tyhle radikální změny nedávám, takže jsme tam namontovaly ty starý. První 2 až 3 dny to bylo fakt strašný, protože jsem se necítila vůbec v bezpečí a nedokázala jsem si zvyknout na jiný prostředí. Teď už si pomalu zvykám a vystavila jsem si nějaký věci z Dobřan, abych měla pořád pocit, že tam jsem. Už je to lepší, ale byl to šílenej šok.

Jak teď vypadá tvůj den / denní rutina?

Každý ráno mám nastavený budík na 7 s tím, že v Dobřanech jsme měli ještě rozcvičky. Ty si nedávám, jdu si udělat dobrý kafe, udělám si snídani, dám si léky a potom spíš prokrastinuju a snažím se odpočívat a nějak si zvykat. V Dobřanech jsem namalovala několik obrazů a to mi zůstalo, takže jsem si objednala nějaký plátna domů. Taky se občas protahuju, ale nic extrémního, a snažím se chodit spát každý den ve stejnou dobu.

Na internetu na rovinu mluvíš o realitě života s duševním onemocněním, jaké jsou reakce? Vnímáš kolem sebe nebo na sociálních sítích stigma ohledně mentálního zdraví?

Hrozně mě překvapilo, že v komentářích u mého YouTube videa je většina ohlasů pozitivní. Často na urážky narážím třeba na TikToku, ale částečně je to asi i tím, jak si občas dělám ze svých problémů srandu, protože je to pro mě coping mechanism. Cítím se špatně, když se od všech distancuju, a chci jim dávat najevo, že je mám ráda, takže i když na to nemám energii, tak za kamarády jedu, chci jim dokázat lásku. Na sociálních sítích to vypadá, že jsem třeba šťastná – v tomhle jsou úplně na nic. Někdy se bojím ukazovat ty špatný chvíle, protože pak poslouchám, že fňukám a že můj content je založený na něčem jiným.

Jak vysvětlit svému okolí, že se potýkáš s psychickými problémy? Aby porozuměli tomu, že se ti něco děje, i když to třeba nemá racionální základ?

Pokud ti nejde o problémech mluvit, zkus třeba napsat dopis, ve kterém vysvětluješ své pocity. Nebo zkus svým blízkým poslat podcast/video, kde se o podobných tématech hovoří. Nejhorší je nikomu nic neříct, spousta věcí se dá vyřešit. Je důležité si taky říct, že potřebuješ čas pro sebe, když ti není dobře, a ne to skrývat, protože emoce jsou jako balonek, a když se přeplní, praskne. Řešení existuje, i co se týče školy. Můžeš mít individuální plán, pokud tam nezvládáš chodit. Jestli chodíš k psychiatrovi nebo psychologovi, můžeš se domluvit a měli by ti dát úlevy a umožnit ti studium dokončit. Nikdy na to nejsi sám/sama, hlavní je to řešit.

Jak deprese ovlivňuje život se sebou samým?

Člověk nemá žádnou motivaci a nic nechce. Nedokážeš se o sebe postarat, vstát z postele a normálně fungovat. Zároveň ti někdy přijde, že si problémy vymýšlíš. Zároveň už jsi na ty stavy tak zvyklý, že je hrozně těžký něco změnit. Nebyla jsem schopná chodit do školy, jíst, což ty stavy zhoršovalo. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem se dožila 18. narozenin, což jsem brala jako další selhání. Taky nejsem upřímně schopná moc chodit mezi lidi, hrozně mě to vyčerpá a nejsem pak schopná fungovat. I hygiena je špatná, dva měsíce jsem si nemyla hlavu... Byla jsem schopná jen ležet v posteli a pomalu umírat. No, je to pěkně na hovno.

Co děláš ve chvílích, kdy se necítíš dobře? Máš nějaké oblíbené coping mechanisms, které ti pomáhají v každodenním životě?

Hodně mi teď pomáhá již zmiňovaný režim, jít se projít, protáhnout se, napít se vody, udělat si dobrý kafe. Hlavně se nepřetahovat a zkusit si nastavit hranice.

Jak podpořit blízkého člověka, který se potýká s duševním onemocněním?

Můžeš mu dát najevo, že jsi tu pro něj. Donést mu nebo uvařit jeho oblíbené jídlo. Přinést vlhčené ubrousky, pokud má deprese a nedokáže se osprchovat. Můžeš s ním sedět v tichosti, pokud mu to pomůže. Jde o to, aby člověk věděl, že tu podporu má.

Přijde mi taky strašně důležitý rozeznat, když někomu není dobře, abychom mu mohli pomoct zavčas. To samý třeba se sebevraždou, když lidi jsou najednou hrozně šťastný, začnou rozdávat svoje věci a okolí má radost, že jim je konečně dobře, tak jsou to přesně ty poslední chvíle před sebevraždou. Rozpoznat varovný signály, že na tom není člověk dobře, je důležitý.

Pokud má někdo v okolí člověka, ať už s PPP, nebo s jakýmkoliv jiným psychickým problémem, tak se naučit, jak s tím člověkem jednat, co není vhodný říkat, co naopak je, a třeba si najít i nějaké bezpečné slovíčko, které funguje jako stopka. A snažit se člověku nějak vyhovět v komfortu, hledat pro něj, řekněme, záchranný body, který můžou pomoct. Třeba s jídlem – pokud má někdo PPP, tak mu necpat čokoládu, ale koupit nízkokalorický snacky, které si bude moct dát. S tou depresí je to stejný – třeba člověku přinést něco, co má rád, nebo mu dát nějakou kravinu, třeba kytku, protože tyhle maličkosti často udělají strašně moc. A určitě o tom víc mluvit, řešit to s odborníkama a zavčas, protože to pak dochází do hrozných extrémů.

Tvoje oblíbené profily na TikToku/Instagramu podporující mentální zdraví nebo profily, díky kterým se cítíš líp?

Já to upřímně moc nesleduju, jen na mě občas něco vyskočí, ale úžasná je @czechpsychologist, která má skvělý TikToky. Je to studentka psychologie, která nastiňuje různé problémy a situace, které mohou nastat, umí vysvětlit, proč to tak je, a mluví o tom hrozně hezky.

Ještě taky @realdepressionproject, tam jsou popsané různé druhy obranných mechanismů, třeba pro self harming. Je vysvětleno, co je deprese, jak se projevuje. Jsou tam popsaná i další duševní onemocnění, jako třeba hranička, a je to vše hezky a jednoduše vysvětlené.

Myslíš si, že mladí trpí mental health issues víc než předchozí generace? Čím to je? A myslíš, že je něco, co by jim mohlo pomoct to nějak omezit?

Z jedný strany si myslím, že jo, z druhý strany si myslím, že generace před náma to tolik neřešily, a proto si myslím, že to občas u nás zachází do takových extrémů, protože jsme první generace, která to v rodinách řeší a chodí na terapie. Jsme ten zlomovej bod, po kterém by to mohlo už pokračovat dobře. Všichni taky říkají, že to zhoršují sociální sítě. Z jedný strany je to hroznej bullshit, z druhý strany to dává smysl, protože se díváme na lidi, který prožívají dokonalý životy, a zvedá nám to očekávání od života. Platí to i třeba pro holky s PPP, kdy je to ten stejný princip – sledují hubený holky, chtějí být jako ony, což taky nějakej vliv má.

Co bylo impulzem jít do nemocnice?

Mně to navrhovala psychiatrička už poslední 4 roky. Nechtěla jsem na dětský a furt jsem si nepřipouštěla, že bych na tom byla nějak špatně, protože jsem byla zvyklá na to, jak se cítím. Tak jsem si říkala: „Ježišmarjá, takhle žiju už pár let, maximálně se zabiju.“ A když jsem byla na posledních asi 4 sezeních u psychiatričky, tak to zmínila pokaždý za sebou. Já tam přišla s tím, že už fakt nezvládám fungovat, nezvládám nic, nebudu zvládat chodit do školy. Říkala mi: „Tak zvážíme tu hospitalizaci? Chtěla byste to zkusit?“ Tak jsem řekla, že jo. Mezitím jsem ještě zvládla házet sebevražedný jokes. Ona hned volala do nemocnice na Lochotín, kde bylo plno, a říkala, že jsou tam samý sebevrazi, tak jí říkám: „Tak se mám zabít?“

Pak volala do Dobřan, kam jsem nástup o týden odložila kvůli povinnostem, takže jsem pak padala na hubu. Den předtím jsem přijela asi ve 3 ráno, v 7 jsem nastupovala na psychárnu. A i když jsem tam přišla, tak jsem pořád měla pocit, že si ty problémy vymýšlím, že tam nemám vlastně co dělat, protože někomu zabírám místo.

Řekla jsem si, že tam budu tak měsíc, jenže pak přišly úplně extrémní stavy, kdy jsem myslela, že to ukončím. Zpětně si teď říkám, že jsem na tom fakt asi nebyla dobře a bylo to třeba. Nemyslím si, že mi to nějak extrémně pomohlo a měla bych teď chuť do života a že se z něj raduju, ale řekla bych, že jsem se tam našla. Vlastně i díky těm lidem jsem se naučila dělat věci, který jsem se třeba styděla dělat. Našla jsem samu sebe a způsob, jak pokračovat. Hlavně ten režim, protože když člověk není schopnej cokoli dělat, tak nemá žádný režim, což je pak ještě horší.

Sophie o pobytu na psychiatrii hovoří také ve svém YouTube videu: 👇

Bylo pro tebe složité sdílet svůj osobní prostor s dalšími lidmi?

Ze začátku to bylo hrozně nepříjemný, ještě na příjmáku jsou lidi s různýma diagnózama, takže to tam bylo docela o hubu. Někteří byli i agresivní a říkala jsem si, že jestli tohle bude i na tom druhým oddělení, tak jdu domů. Ale nakonec bylo terapeutický oddělení jako pětihvězdičkovej hotel. Pak mi trvalo asi 2–3 týdny, než jsem si na ty lidi zvykla, aklimatizovala se a začala se s nima bavit. Naopak bylo strašně divný, když někteří odešli, protože jsem s nima byla zvyklá žít každý den. Ale sdílení prostoru nebylo nic hrozného, lidé jsou zvyklí, že ne vždycky chceš mluvit, a chápou to. Byla velká výhoda, že mě nikdo neodsuzoval.

Ze začátku jsem měla ale problém s koupelnou, která je sdílená pro dva pokoje. Nechtěla jsem si tam třeba nechávat svůj sprcháč, aby ho někdo nepoužíval, a obecně sdílet svoje osobní věci. Taky jsem si říkala, že nebudu chodit na záchod, protože to není můj záchod, bála jsem se, co budu dělat, ale nakonec si člověk zvykne, protože mu nic jinýho nezbyde.

Měla jsi v Dobřanech nepříjemný zážitek?

Jsou tam různý lidi, někteří z nich to mají třeba soudně nařízený. Nějakej borec na mě zapískal a řekl: „Jee to je prdelka,“ a měl další kecy. Já v tu chvíli jsem držela hubu a nedokázala jsem se ohradit. Většinou se dokážu zastat jiného člověka, ale když jde o mě, tak se ohradit neumím. Ale moji kamarádi to strašně zlepšili, pak na něj pískali zpátky a křičeli: „To je ale prdelka!“ a on zavřel hubu. Taky na mě koukal třeba 5 minut v kuse, tak jsem se pak naučila mu říct: „Mohl bys prosím na mě přestat koukat? Je mi to dost nepříjemný.“ Na arteterapii kolem mě seděli ze všech stran chlapi, který na mě koukali, a já jsem z toho měla hrozný úzkosti, ale já na jednu stranu mám ráda úzkosti, protože pak aspoň něco cejtim. Tak jsem trénovala.

Jak vypadal tvůj den v Dobřanech?

V 7 ráno vstaneš, 7:15 rozcvička, 7:30 snídaně, pak jdeš na léky, v 8 si vyzvedáváš osobní věci ze skříňky, které večer vrátíš, v 11 oběd. Večeře je od 5 do 6 hodin, potom se zavírá oddělení, takže jsi tam. Přes den můžeš chodit na ergoterapie nebo do ateliéru. Pořád tam něco děláš, takže nehrozí, že ráno nevstaneš z postele. Chodíš na arteterapie, na korálky, můžeš vyrábět svíčky nebo mýdla. Psychoterapie je jednou týdně, potom také můžeš chodit do skupiny, která je třikrát týdně.

Tvoje top 3 věci, které sis vzala s sebou na oddělení?

Určitě kafe. Snažila jsem se ho první měsíc nepít, protože se říká, že zhoršuje anxiety, ale bylo to hrozný, takže jsem si pak řekla fuck it a už jsem ho pila. Potom taky můj polštářek a Harry Potter deku, abych se cítila pohodlně jako doma.

V čem ti pobyt v nemocnici pomohl? 

Režim. Režim dělá strašně moc. I jídlo a pitnej režim. Když ti někdo řekne, ať se napiješ, nebo jdeš na procházku, tak je to věc, která tě nasere, ale z druhý strany je to fakt něco, co ti pomůže. I prostředí a lidi, nemusela jsem se bát, podpořili jsme se a viděla jsem, že je na tom spousta lidí úplně stejně, nejsme na to vůbec sami. Cítila jsem podporu. Domluvili jsme se, že když si ublíží jeden, tak si můžou ublížit všichni. Samozřejmě pak nechceš, aby si ublížil někdo jinej, protože k ostatním máš soucit. Už dlouho jsem se necítila tak dobře mezi velkou skupinou lidí. Byla tam neskutečná podpora.

Message na závěr:
Chtěla bych, aby si lidi uvědomili, že na psychických problémech není nic špatnýho, je to onemocnění jako každý jiný, akorát to prostě není vidět. A pokud jste ztracení a nevíte, co od života, nic se neděje, já to taky nevím. A nikdy na nic nejste sami.


Pokud se potýkáš s problémy s duševním zdravím a tápeš, kam se obrátit, vyzkoušej třeba:

Nepanikař
VOS health
Linka bezpečí (Sdružení Linky bezpečí): 116 111 (nonstop), ZDARMA (pomoc pro děti, mládež a studující do 26 let).
Linka první psychické pomoci (Cesta z krize): 116 123 (nonstop), ZDARMA (krizová pomoc pro dospělé).