Přihlášení se k heyfomo
Ztrácí Gen Z svou autenticitu v honbě za popularitou?
Pro velkou část mladých je vidina slávy a výdělku na sítích tak silná, že často cítí potřebu „hrát roli“ před svým publikem, ať už online, nebo offline. To pak ovlivňuje jejich chování i sebevyjadřování do takové míry, že se z běžného života vytrácí opravdovost. Řídí algoritmy náš život i mimo sociální sítě?
57 % Gen Z by se rádo stalo influencery
To zjistil celosvětový průzkum Morning Consult z roku 2023. V USA a Británii další studie ukázala, že dnešní děti sní častěji o tom, že budou youtubeři než o tom stát se astronauty. Taková kariérní cesta bývá pro rodiče často nepředstavitelná, což může dál prohlubovat pomyslnou generační propast mezi námi.
Realizovat se jako tvůrce*tvůrkyně obsahu je pro velkou část mladých splněný sen. Představa slávy, peněz, propojení s komunitou, ale i čistá radost z tvorby (v tom nejlepším případě) jsou hlavní motivací. Mít pozornost je v dnešním světě nový kapitál, protože čím větší dosah, tím se násobí i materiální a profesní příležitosti.
Algoritmus jako cesta k úspěchu
Gen Z moc dobře chápe, že algoritmus je to nejdůležitější, čemu se musí zalíbit. Instagram, YouTube i TikTok totiž záměrně podporují tvůrce, kteří postují často a mají hodně engagementu, za což je odměňují větším zviditelněním.
Tenhle mechanismus ale vyvíjí nátlak. Místo autentického projevu musí ti, kdo se chtějí prosadit, víc řešit, co se zrovna chytí. Tanečky, pózy, kontroverze. Algoritmy jim tak do jisté míry diktují, jak se mají prezentovat.
Sláva je na dosah
Dostat se do kolotoče je až nebezpečně snadné - pokud tvoje video zapadne do preferencí systému, můžeš se stát virální senzací doslova přes noc. To se ti může dostat do hlavy a najednou začneš mít pocit, že sláva je na dosah.
To ale není jediná deziluze. Polovina Gen Z přiznává, že algoritmus jejich sociální sítě je zná lépe než vlastní rodiče. To zní jako přestřelené tvrzení, ale když se zamyslím nad tím, jak niche je moje vlastní FYP, zmizí mi úsměv z tváře.
Popularita se dnes měří čísly. Tvůj společenský status se odvíjí především od počtu followerů a i bez tradiční kariéry a titulu můžeš prorazit a mít se líp než s vysokoškolským diplomem. Addison Rae je skvělý příklad toho, kam až tě tanečky na TikToku můžou dostat.
Pokud se ale budeme pořád ohlížet na to, co se bude líbit algoritmům místo toho, co nás skutečně vyjadřuje, jak bude náš život vypadat? Je opravdu nutné, aby i hiking s kamarády, který by měl být odpočinkem (hlavně pro mysl), skončil jako příležitost pro content?
Hranice mezi tím, co, co děláme pro sebe samotné a tím, co děláme pro naše sociální sítě, se stírá.
Být relatable prodává
Největší paradox je, že autenticita je to, co funguje nejlépe. Ti nejoblíbenější influenceři často uspěli právě proto, že jsou relatable. Mnozí z nich záměrně zveřejňují neupravené fotky, sdílí své problémy, a to s vědomím, že zranitelnost jim získá sympatie. Jenže the math ain't mathing: autenticita jako marketingová strategie = další fake.
A i když se influenceři snaží působit relatable, pořád jsme vystaveni nerealistickým standardům v podobě filtrů. Instagram face vytváří tak silný tlak na vzhled, že z něj často vzniká dysmorfie. A ta pak zvyšuje poptávku po estetických úpravách. Lidé zkrátka chtějí vypadat jako jejich ideální internetové já.
Soukromé účty
Chceme si zachovat alespoň kousek opravdovosti, a tak zakládáme soukromé účty jen pro úzký okruh přátel, kam postujeme cokoliv bez tlaku na dokonalou prezentaci. Vytváříme tak místo, kde jsme bez filtru a sami sebou – na hlavním profilu budujeme image, tady jsme hlavně vtipní. Další příklad bizarního chování na iternetu, if you ask me.
Dopad na psychiku
Podlevýzkumů autenticita online úzce souvisí s duševním zdravím. Gen Z, kteří se na sociálních sítích cítí být sami sebou, vykazují lepší psychické zdraví než ti, kdo mají pocit, že se přetvařují. No shock there.
Pokud se ale stavíme do role influencerů*ek, vědomě se vystavujeme neustálému hodnocení, které nás může vést k tomu, abychom se prezentovali jako někdo lepší, vtipnější, krásnější. To může vést k úzkostem a sníženému sebevědomí.
Vysoká míra používání sociálních sítí podle různých studií souvisí s pocity deprese či úzkosti. Nejčastějšími důvody jsou porovnávání se s ostatními a pocit promarněného času nebo příležitostí. Je na nás vyvíjen až příliš velký tlak být perfektní.
Tento tlak se pak může přenést i do reálného života a vytvořit pocit, že musíme neustále vypadat a chovat se jako na sociálních sítích. Je to pocit, že pořád vystupujeme před publikem, což může vést k tomu, že mluvíme nebo přemýšlíme, jako kdyby nás někdo poslouchal.
Nikdy nepřestáváme performovat
Specifický způsob vyjadřování Gen Z může pramenit i z toho, že se prakticky nonstop prezentují publiku. V reálných vztazích pak často místo hlubokých rozhovorů vzniká „content“. A přátelství, která vypadají jako opravdová, můžou být ve skutečnosti strategická – protože někdy se prostě víc vyplatí bavit se s někým, kdo má čísla. I'll just leave it there.
Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale výzkumy mluví jasně: vliv sociálních sítí na psychiku je reálný a zasahuje i do toho, jak vnímáme sami sebe a své vztahy. Zůstává otázkou, jak si mladí dokážou udržet vlastní identitu ve světě, kde je neustále potřeba být vidět, reagovat a plnit očekávání.
Možná je načase zpomalit. Naučit se oddělit to, co je online, od toho, co je skutečné. Uvědomit si, že sociální sítě jsou jen výsek reality a ne celá pravda. A občas se zastavit a zeptat se: dělám tohle pro sebe, nebo jen kvůli algoritmu?
