Vánoce nejsou jenom o sněhu (or lack thereof), cukroví a dávání dárků. Doprovází je i řada tradic a zvyků.
Existuje celá řada vánočních tradic a zvyklostí, které se mění kraj od kraje a někdy i rodina od rodiny. Moje vánoční tradice je například koukání na Legendární partu a Pelíšky u balení dárků, ale you do you.
Vánoce jsou poměrně starý svátek, i když v podobě, jak je známe, je neslavíme tak dlouho. I když je to pro nás dneska čistě křesťanský svátek, vznikl už dávno předtím za dob pohanů a jeho dnešní podoba je určité stmelení obou tradic, což je vidět i u pověr a zvyklostí. Zatímco křesťané je slaví jako narození Krista, pohani tohle období slavili v rámci zimního slunovratu jako znovuzrození slunce.
Vánoce pro nás začínají už o Adventu, tedy celý měsíc předem. Sem patří klasické zvyky jako různé podoby adventního kalendáře nebo tvoření věnců se čtyřmi svícemi. 4. prosince, 20 dní před Vánocemi, se slaví i Barbora, kdy si do váz dáváme tzv. barborky – větvičky třešní nebo višní, které by nám měly do Vánoc rozkvést. Říká se taky, že pokud ti barborka vykvete, tak se do roka a do dne vdáš.
V téhle době taky spousta z nás peče vánočky a cukroví. Zrovna pečení vánočky je poměrně starý zvyk, který se u nás objevil už ve 14. století. Obvykle se peklo tolik vánoček, kolik bylo členů rodiny a tu první dostával hospodář, aby další rok byla velká úroda.
Bez ozdobeného stromku si asi málokdo z nás dokáže představit Vánoce, je to přitom poměrně nová tradice, která má ale hluboké a staré kořeny. V základu je vánoční stromek jakýkoliv jehličnatý strom, na kterém jsou zavěšené předměty, což je zvyk starých Slovanů. Jeho původ ale není stroprocentně jasný, jelikož nějaké jeho podoby využívaly různé skupiny lidí napříč historií, jako byli Římané (Saturnálie) nebo Egypťané. Zasadit se o něj ale mohli i staří Keltové, kteří zdobili chrámy druidů stálezelenými jehličnany.
S podobou stromku tak, jak ho známe, dnes přišli pravděpodobně lidé v dnešním Německu někdy v 16. století. Odtud se pak strom rozšířil do Evropy i Ameriky.
U nás je tradicí slavit předvečer Vánoc – Štědrý den. S ním se pojí další řada tradic jako lití olova, dávání dárků, štědrovečerní večeře, krájení jablek, pouštění lodiček nebo házení botou a půlnoční mše.
Lití olova je jeden z víc fun lidových zvyků, který můžeš jednoduše vyzkoušet doma, jelikož se už dělají i specifické sady, které můžeš koupit. Roztavené olovo se lije do mísy se studenou vodou, kde tvoří různé tvary během toho, co tuhne. Z nich se pak dá věštit podobně jako z pohybu lodiček ze skořápek. Podle tradice se dívky snažily uhodnout, jakého řemeslníka si další rok vezmou – pokud tvar olova připomínal třeba podkovu, měly se provdat za kováře atd.
Celkově je většina zvyků spojená právě s tím, kdo si koho vezme a kdy nebo co se bude dít následující rok. Třeba házení botou mělo říct, jestli se daný člověk (většinou dívka) vdá nebo ne – když špička míří ke dveřím, do roka bude svatba, pokud bota padne patou napřed, smůla.
Pak jsou tu i ty trošku morbidnější jako krájení jablek – když v něm objevíš hvězdu, má to znamenat, že budeš další rok zdravý*á, pokud se ale ukáže jiný tvar nebo bude jablko červivé, můžeš podle lidové tradice očekávat smrt. Fun. Stejný koncept se pak využívá u samotné večeře, kdy se nemáš zvedat od stolu, dokud všichni nedojí – když totiž vstaneš pravděpodobně někdo v rodině do roka umře.
Prasátko neprasátko, na Štědrý den by ses zkrátka neměl*a přes den cpát, na to je vyhrazená až ta večeře, od které, jak už víme, by se nemělo vstávat. Prostřít by se navíc mělo o jeden talíř navíc, to kdyby náhodou přišel náhodný pocestný. Jiná varianta říká, že by se mělo prostírat extra místo, pokud je v rodině lichý počet lidí – sudý by měl totiž zabránit smrti. Nezapomeň taky kapří šupinu pod talířem pro štěstí. Pokud pak budeš chtít během roku přilákat dost peněz, dej si ji do peněženky.