Moje zkušenosti s poruchami příjmu potravy

Trigger warning: Pokud víš, že ti téma PPP nedělá dobře, článku se raději vyhni.

Jak to všechno začalo?

V mém životě byly chvíle, kdy jsem byla trochu oplácanější, a chvíle, kdy jsem byla hubenější, ale nikdy jsem neměla nadváhu. Až do mých sedmnácti let jsem se sebou byla vesměs spokojená. Pak měl ale poměrně cizí člověk poznámku k mé postavě, kterou sice nemyslel vážně a řekl ji ze srandy, ale mě to bohužel poznamenalo velmi zásadním způsobem.

Ta poznámka mi najednou neustále kolovala v hlavě a já začala. Každý den jsem chodila na dvě hodiny běhat a postupně redukovala potravu. Z dvou hodin běhání se postupně začalo stávat fitko dvakrát denně a větší a větší omezování potravin. Naučila jsem se nazpaměť výživové hodnoty snad všech věcí, které jsem jedla, a to už jich v tu dobu moc nebylo.

Stravování a průběh

Po dvou měsících se můj jídelníček skládal z nekalorického energy drinku a jogurtu nebo jednoho kusu ovoce. K tomu jsem se vše snažila skrývat před rodiči a kamarády, jenže za dva měsíce jsem zhubla okolo deseti kilo a bylo to vidět. Lidé okolo si ale nezačali dělat starosti. Ba naopak, začali mě ve většině obdivovat a říkat mi, jak mi to sluší. Těm nejbližším to ale došlo.

Později na mě začaly pomalu dopadat úzkosti a odmítala jsem chodit do školy. Dokonce mi i přestala menstruace a byla jsem jak posedlá nakupováním oblečení, které bylo o číslo menší. Když mi totiž pak dobře padlo po několika týdnech, brala jsem to jako osobní úspěch.

Anorexie/bulimie

Aby to nebylo málo, začaly mě inspirovat filmy o poruchách příjmu potravy. Brala jsem ty holky jako inspiraci, i když ty filmy poukazovaly na to, že to je problém. Rodiče si pak začali všímat mého jídelníčku a snažili se dohlížet na to, že alespoň něco jím. Tak jsem byla nucena jíst. A v tu dobu se anorexie začala prolínat s bulimií. Jedla jsem co nejméně a to, co jsem jíst musela, jsem ihned šla vyzvracet.

V tu chvíli si toho všimla moje třídní učitelka a začala volat rodičům, ať mi ihned najdou psycholožku. Našli a bohužel jsem si s ní zrovna vůbec nesedla. Tak jsme hledali dál a dál. V ten moment jsem šla někam na brigádu jako hosteska a dělala lidem ochutnávky jídla. Byla tam se mnou absolutně neznámá paní. Bohužel nevím její jméno, ale jsem si téměř jistá, že mi zachránila život. Názory kamarádů, rodičů ani psychologů jsem neposlouchala. Ale tahle paní mi promluvila do duše takovým způsobem, že jsem si začala sama sebe vážit. A za to ji budu vděčná do konce života.

Nezačala jsem ihned jíst. Šlo to strašně pomalu, chtělo to spoustu úsilí a bolelo to. Bohužel ale vím, že tenhle problém ještě není za mnou. Kdykoliv se v mém životě něco děje nebo jsem ve stresově vypjaté situaci, tak to bohužel stále řeším nejezením. Myslím si, že to nikdy naprosto neodejde. Teď už ale vím, že to je problém a nebojím se vyhledat si pomoc.

Pokud ty nebo někdo ve tvém okolí také bojuje s PPP, určitě se neboj obrátit na centrum Anabell.