Kořeny věrnosti: Proč Česko podporuje Izrael, ať se děje co se děje

Historická paměť a symbolika

Česko a Izrael spojuje silný historický příběh. Češi a Češky se v izraelské zkušenosti často sami vidí: malý stát, který čelí hrozbám zvenčí a nemůže se spolehnout na to, že ho velmoci vždycky podrží. Trauma Mnichova z roku 1938 je v tomhle ohledu klíčové. Obraz malého ohroženého státu se stal snadno srozumitelným rámcem, který funguje i u izraelského příběhu.

Proto se i složité konflikty na Blízkém východě u nás často zjednoduší: Izrael jako demokratický obránce, jeho protivníci jako hrozba. Tenhle narativ má velkou emocionální sílu a pro politiky a političky je to jazyk, kterému česká veřejnost rozumí.

Tradice po roce 1989

Sametová revoluce otevřela novou kapitolu české zahraniční politiky. Václav Havel tehdy jasně ukázal směr, návrat k Západu a odklon od Moskvy. A k tomu patřilo i obnovení vztahů s Izraelem, které komunistický režim přerušil. Sovětský svaz totiž od padesátých let stál pevně na straně arabských států a Izrael vnímal jako nepřítele. Československo se tomu muselo přizpůsobit, a tak se přátelské vztahy z poválečných let na desítky let úplně přerušily.

Po roce 1989 se ale všechno změnilo. Havel se k Izraeli otevřeně hlásil a podpora židovského státu se rychle stala symbolem českého návratu mezi demokratické země. Navázání diplomatických vztahů bylo nejen praktickým krokem, ale i jasným gestem: jsme zpátky na Západě a sdílíme jeho hodnoty.

Od té doby se podpora Izraele drží skoro automaticky. Stala se součástí české zahraničněpolitické tradice, která se přenáší z vlády na vládu.

Politické elity a slabý tlak veřejnosti

Na české politické scéně se podpora Izraele stala téměř samozřejmostí. Politici a političky ji vnímají jako bezpečný a osvědčený postoj, který jim nepřináší žádné velké riziko. Veřejnost sice Izrael většinově nevnímá negativně, ale zároveň to pro ni není téma, kvůli kterému by vycházela do ulic nebo podle něj volila. To znamená, že politici necítí tlak svůj kurz měnit.

Navíc v Česku chybí silná protiváha. Na rozdíl od Francie, Velké Británie nebo Německa tu prakticky neexistují početné arabské či muslimské komunity, které by přinášely propalestinský pohled do veřejné debaty. Díky tomu zůstává diskuse jednostranná a politická reprezentace může podporu Izraele držet bez větší kontroly ze strany společnosti.

Signál spojencům a politické PR

Podpora Izraele není jen otázkou historie nebo tradice, ale i způsobem, jakým chce Česko působit navenek. Jasný proizraelský postoj funguje jako signál směrem k USA a dalším západním partnerům, že jsme spolehliví a loajální spojenci. V kontextu NATO a EU se to stává jednoduchou zkratkou: kdo stojí za Izraelem, ten stojí i za Západem.

Pro část politiků je to navíc i věc domácího obrazu. Když se vymezí na straně Izraele, mohou se prezentovat jako morální lídři, kteří brání demokracii proti terorismu. Je to pozice, která se dobře vysvětluje a zároveň rezonuje s českou historickou zkušeností. Proto se z ní stal účinný nástroj politického PR.

Mediální prostředí

Důležitou roli hraje i to, jak se o Blízkém východě mluví v českých médiích. Mainstreamová média většinou rámují konflikt převážně z izraelské perspektivy. Palestinské hlasy nebo širší kontext se objevují jen okrajově. Pro politiky a političky je to výhodné, protože veřejnost dostává obraz, který se shoduje s jejich proizraelskou linií, a kritických otázek přichází jen minimum. Zatímco v západní Evropě se média často přiklání k vyváženějšímu nebo i propalestinskému pohledu, v Česku zůstává diskuse spíš jednostranná.

A ani rostoucí násilí v Gaze nic nemění na tom, že česká pozice zůstává jasná a loajální.

Zdroje: Marek Čejka, Irena Kalhousová