Jak se žije trans osobám v Česku? Podle nových dat patříme k nejhorším místům v Evropě

Organizace Transgender Europe (TGEU) zveřejnila zprávu, která se zabývá úrovněmi ochrany trans lidí a zkoumá 49 evropských zemí a 5 zemí střední Asie. Tato mapa znázorňuje, jak jsou trans osoby chráněny v různých oblastech života. Čím tmavší je barva, tím vyšší je úroveň ochrany. Žebříček využívá 30 pozitivních ukazatelů v šesti kategoriích – právní uznání genderu, azyl, nenávistné projevy/kriminalita, nediskriminace, zdraví a rodina– za každý ukazatel, který daná země splňuje, přiděluje body.

Přehled úspěšnosti

Nepřekvapí, že mezi země, které se umístily na nízkých příčkách, patří Rusko, Turecko a Rumunsko.  Ani naši východní sousedé se neumístili vysoko. Polsko obdrželo 8 bodů z 30 a Slovensko 9 bodů 30, zatímco Německo se může chlubit jedním z nejlepších výsledků, a to 20,63 bodu z 30 a Rakousko s 15 body z 30

Nejlépe hodnocenou zemí byl Island, který získal 26 bodů z 30 možných. Uzbekistán a Ázerbájdžán jsou jediné země, které nesplňují ani jedno z 30 kritérií.

Jak je na tom Česká republika?

Česká republika splňuje pouze 10 z 30 ukazatelů pro práva trans osob.

Body jsme úspěšně posbírali jen ve dvou kategoriích, a to za právní uznání pohlaví, kde jsme obdrželi 4 body za existenci právních opatření, správních opatření, možnosti změny jména a možnosti změny jména bez omezení věku. V kategorii Nediskriminace jsme získali 6 bodů za právní úpravy v oblasti zaměstnání, zdraví, vzdělání, bydlení, služeb a mandátu orgánu pro rovnost.

Česká republika tedy strádá ve všech dalších čtyřech kategoriích, kde nemáme ani jeden bod.Chybí právní úprava v oblasti Zdraví, kde stále nenastal úplný zákaz konverzní terapie. Stejně tak nemají trans osoby ochranu v oblasti azylu či jakýchkoliv zákonů týkajících se zločinů z nenávisti a zákonech o nenávistných projevech. V kategorii Rodina, jako je uznání rodičoství a nebinární rodičovství, také neexistuje žádná oficiální legislativa.

Zeptali jsme se tedy na problematiku Lenky Králové z organizace Trans*parent, která usiluje o prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch transgender, nebinárních a intersex osob.

V jaké ze šesti oblastí by se za Vás měly provést co nejurgentnější kroky pro zajištění ochrany?

„Otázka úřední změny pohlaví bez podmínky kastrace je za mě ta nejpalčivější. Tady Česko nejvíc zaostává za vyspělým světem. Podmiňuje čistě úřední akt tím, že si člověk musí bez lékařské indikace nechat uříznout živou a zdravou část svého těla, jen aby splnil šílenou zákonnou podmínku „znemožnění reprodukční funkce“. Jediný důvod tohoto zákona je znemožnit trans lidem mít děti, a to je skandální. Další věci jsou na to nabalené. Třeba stigmatizující a absurdní nucení trans lidí do toho, aby si vybrali neutrální jméno nebude po této změně nutné.“

Jaká je budoucnost pro tyto žádané změny? Bude se na ně dlouho čekat, nebo je nějaká naděje pro časné změny? 

„Naděje tady nějaká je. Ministerstvo spravedlnosti připravilo návrh změny zákona. Nicméně, zaseklo se to na koaličních jednáních a nešlo to zatím ani do meziresortního připomínkového řízení. Zákulisní drby tvrdí, že zablokováno je to na straně ODS, což je překvapivé. To, že stát mluví lidem do toho, jak mají nebo nemají žít, považuji za vyloženě konzervativní hodnotu. Někteří politici ale rádi zaměňují konzervatismus za úplně obyčejné a primitivní autoritářství.“

Co můžeme udělat my jako jedinci, co chtějí podpořit trans osoby v získání legální ochrany v těchto sférách?

„Co mohou běžní lidé udělat? Společnost je pořád prodchnutá řadou předsudků, polopravd i vyloženě lží. Nejlepší je lidi okolo sebe vzdělávat. Trans lidé jsou lidé jako všichni ostatní, jen mají nějakou komplikaci navíc. Ukřičení katoličtí aktivisté se snaží vytvořit dojem, že představujeme nějakou hrozbu pro společnost. Nově se začali otírat o děti s jinou genderovou identitou. Já sama jsem dítě byla, vím, co jsem tehdy cítila, jak hrozné bylo to, že jsem neměla informace. Katoličtí aktivisté chtějí zakázat dětem přístup k informacím, to mi připomíná středověk. Ale trans lidé tady byli a budou. Ukazujte ostatním příběhy ostatních obyčejných lidí. A když na vás někdo vytáhne příběh někoho, kdo si tranzici rozmyslel, tak dotyčnému vysvětlete, že to jsou extrémně ojedinělé případy (kolem jednoho procenta), které mají minimální vypovídající hodnotu o celé jedné skupině lidí.“