Deník prváka: První měsíc je skoro za námi. Jaké jsou pro mě a ostatní prváky*prvačky začátky na vysoké?

Jaké byly začátky?

Začátky jsou pro mě to nejsložitější. Člověk si musí zvykat, navnímat prostředí a aklimatizovat se na nové lidi. Zjistila jsem, že obor, který studuju nebude jenom fun and games a mé znalosti, které si nesu ze střední, jsou až nedostačující.

Jsem často unavená. Nevím, jestli je to stresem, který mi přináší nové město, celkovým prostředím nebo počasím. Naštěstí mám kolem sebe lidi, se kterými můžu vždy všechno probrat. Takže pokud bych to měla sesumírovat řekla bych, že je ještě brzo na to říct, jestli jsem tady spokojená nebo ne, nicméně I’m having fun, tudíž si nestěžuju.

Jaká je realita prvního měsíce na vysoké u ostatních?

Šimon, student medicíny: „První měsíc je celkem crazy, chybí mi klid, prostor, pohoda (plná lednička a jídlo), které na koleji už nemám. Určitě je to trochu šok, ale zase nic šíleného. Co mě nejvíc trápí je, že mi chybí lidi. Jezdím domů celkem často, takže rodinu vídám, ale jak se všichni rozjeli po celé republice, tak jsem se s nikým neměl čas potkat. Ta samostatnost je hustá – prostě si všechno musíš zařídit a nikdo ti moc nepomůže.“

Naty, studentka chemie: „Jelikož už jsem v prváku podruhé, tak to tentokrát nebyl až takový stres, ale i tak jsem byla docela ztracená, takže za mě určitě není špatný se na cokoliv zeptat někoho zkušenějšího, i kdyby to měla být úplná blbost. Ale celkově první měsíc dobrý – to, že už jsem to jednou zažila, byla určitě výhoda.“

Kryštof, student sociologie a historie: „Mám hodně smíšený pocity. Na jednu stranu jsem hrozně rád, že jsem na výšce, na kterou jsem se chtěl dostat, že se nějak osamostatňuju a jakž takž žiju dál, ale pak je to pro mě taky dost stresový období, na který z prostředí střední nejsem zvyklej. Zvlášť to, že si prostě všechno musím zařídit a pohlídat sám, ve mně pořád vyvolává obavy, jestli všechno dělám správně, nebo jestli mi něco neuniká. A to, že je informační systém totální digitální labyrint, tomu taky moc nepomáhá.“

Ema, studentka městského inženýrství:„Moje realita je trošku jiná, než jsem očekávala – většinu času se cítím mrzutá a absolutně ztracená v mém životě.“

Sára, studentka marketingu: „Já si ho užila, pořád přicházelo něco nového a já tak v sobě měla takové to prvotní nadšení. Zároveň jsem si zvykala na nové místo, snažila se přijít na to, jak si nejlépe zorganizovat celý svůj týden, vzhledem k tomu, že rozvrh je úplně jiný než na střední škole, a taky jsem trochu přemáhala svou sociální baterku, protože seznamovat se od prvního dne se spolužákama*spolužačkama se opravdu hodí.“

Co mě nejvíc překvapilo?

Za první měsíc mě nicméně potěšila sposta věcí. Naučila jsem se jezdit metrem a tramvajemi, aniž bych se každou minutu musela koukat do aplikace, a už se celkem v Praze zvládám orientovat. Taky jsem překvapená, že pokud někam vyloženě s někým nezabloudím, tak ve městě neutrácím za kraviny. Možná se budeš této poznámce smát, ale já jsem velký fanoušek sweet treats, proto je to pro mě velké překvapení.

Co překvapilo jiné studenty a studentky po prvním měsíci?

Šimon: „Mě hodně potěšila nebo překvapila Ostrava jako město – byl jsem dost skeptický a neměl jsem velká očekávání, takže překonat to nebylo těžké, ale nepřijde mi to tak hrozné, jak jsem si myslel. Lidi jsou ale celkem crazy a ten přízvuk nedávám.“

Naty: „Nejvíc mě potěšilo, že jsem mohla zjistit, jaké to je chodit na školu, která mě baví. Je to úplně jiné, když chodíš někam za trest, a když se někam každý den těšíš. A super lidi, které jsem potkala, to každý den dělají ještě lepší.“

Kryštof: „Potěšilo mě prostředí – co se týče jak vyučujících, tak spolužáků. Hlavně to, že jsem obklopenej lidma, kteří se mnou sdílejí nadšení pro můj obor a baví je přednášet a učit se.“

Ema: „Jedna věc, co mě potěšila, je, že Brno nakonec nebude tak strašné město pro život. Jsou tu všude parky a na každém místě to žije, je tu neskutečně rozmanitý život.“

Sára:„To, jak jsou všichni spolužáci*spolužačky přátelští a otevření se bavit a poznávat.“

A co život bez rodiny?

Jestli je jedna věc, kterou musím vypíchnout, je to bydlení a celkově žití bez mamky. Je to zvláští pocit, nemít ji po ruce a nejíst každý den její výborný jídla. Mama hotel at it’s finest. Celá domácnost je najednou pouze na mě. Zvláští pocit, ale zároveň cítím, že tento vstup do samostatnosti přišel ve správný okamžik.

Jak vnímají žití bez rodičů ostatní prváci a prvačky?

Šimon: „Vadí mi, že nemám to zázemí, co mi doma dávají, a i to, že se prostě potkáváme už málo. Už v podstatě začal ten proces, kdy se pomalu odstěhovávám z mého domu, což je crazy a trochu smutné.“

Kryštof: „Na tohle osamostatnění jsem se vlastně docela těšil a těší mě pořád. Jsem nadšenej z našeho nového bytečku a vlastně mě i baví se tak nějak sám starat o vlastní domácnost. Ale zároveň se mi po nich někdy vážně stýská, a o to víc se každý týden těším zpátky domů (a nejenom proto, že mi maminka vypere).“

Ema: „Jsem zvyklá bydlet bez rodičů, na střední jsem byla na intru, ale je pravda, že první tři týdny tady jsem si nepřála nic jiného než jít obejmout mámu domů. Ale už se to trošku zlepšuje.“

Sára:„Nikdo se vás po příchodu domů neptá „jak bylo ve škole?“ a nebudu lhát, i to mi občas chybí. Na druhou stranu si můžete vyzkoušet dospělácký život před tím, než opravdu začne, a zvyknout si na to, že co si nekoupíte, to v ledničce prostě nenajdete.“

Jaké pro mě bylo loučení se střední?

Kdybych mohla mluvit se svým mladším já přesně před rokem, řekla bych jí: „Naplánuj hodně výletů a akcí a užij si střední ,jak nejlíp zvládneš, bude hůř, tak si užívej dokud to tak strašný ještě není.” Je totiž zajímavé, že v každé studijní fázi ti vše připadá hrozně náročné. Na základce je nejtežší základka, pak přijdeš na střední a říkáš si, proč jsem si to proboha myslel*a, vždyť střední je mnohem hořší. No logicky to tak je i s vysokou školou.

Na střední bych se vrátila nejraději mrknutím oka, ale je čas se posunout a jsem ráda, že na středoškolská léta můžu vzpomínat pouze v dobrém. Snad každý den si vzpomenu na někoho ze střední a jen si říkám, že je neuvěřitelné, že už je to minulost.

Jak vnímají odchod ze střední ostatní?

Šimon: „Po střední se mi stýská dost, ale to jsem věděl už předem, že mi bude chybět. Myslím, že to jsou nejlepší léta, možná i v životě (i když zase neznám ty budoucí, že ano). Střední je mega bengr a za mě je to total chill vlastně.“

Naty: „Střední mi vůbec nechybí. Lidi, kteří mi tam byli nejblíž, v životě furt mám a jsem s nimi v kontaktu. Jelikož jsem byla na gymplu, tak mi taky přijde super, že už nejsem na škole, kde bylo všechno jen všeobecné.“

Kryštof: „Po střední se mi hrozně stýská! Já měl vážně ten nejlepší kolektiv na světě a i když část kamarádů taky odjela za studiem do Brna, není to stejný, jako když se s nimi vídáš každej den ve škole. Kromě toho taky začínám chápat, proč mi všichni říkali, že střední jsou ty nejbezstarostnější roky života. Ten klid a volno mi taky hodně chybí.“

Ema: „Po střední se mi stýská hodně, byli tam super lidi a můžu říct, že takovej ten studentskej život jsem zažila už tam – a bylo to zatím nejlepší období mýho života. Tak třeba se to tu zlepší a za čtyři roky budu to stejné říkat o vysokoškolském životě.“

Sára: „Jsem ráda, že už jsem se mohla posunout dál a že oproti gymplu mám během týdne více času na své aktivity, ale moji kamarádi mi chybí hodně. Navíc většina z nich zůstala ve stejném městě, tak mi je vždycky líto, když chybím na nějaké společné akci.“