Přihlášení se k heyfomo
THE FUTURE (OF RAP) IS FEMALE. 5 rapperek, které jsou toho důkazem
Rap je jako česká politika. Jde o vesměs pánský klub s řadou velmi problematic členů (jo, Kanye, přesně na tebe koukám). A stejně jako fakt, že ve sněmovně nezasedne víc žen, dokud si je nezvolíme, je faktem i to, že v mainstreamu bude i nadále stěží pět rapperek, dokud nezačneme poslouchat další. Tady je proto list několika, které si to zaslouží.
Jestliže to mají ženy na světě celkově těžké (a že mají), v rapu to platí dvojnásob. Kdykoliv se žena pokouší o úspěch tam, kde tak drtivě dominují muži, nevyhnutelně na ni čeká shitstorm v podobě všudypřítomného sexismu, mizogynie, machismu, objektifikace a často i sexuálního obtěžování.
Setkáváme se tu ještě s dalším fenoménem, který znají všechny ženy v hudebním průmyslu, přičemž v rapu se objevuje nejvýrazněji. Je jím neustálá snaha veřejnosti, médií i dalších rapperů (mužů) proti sobě ženy v rapu neustále poštvávat nebo jednu odepisovat, jakmile je druhá více vidět. Jako by snad v hip hopu bylo místo jen pro dvě, maximálně tři z nich.
I proto se v současnosti dá dlouhodobě považovat za součást globálního hudebního mainstreamu pouze pět rapperek: Cardi B a Nicki Minaj (mimochodem jediné dvě ženy, které v tomto tisíciletí vydaly n. 1 rap album), Doja Cat, Megan Thee Stallion a Lizzo. Ty už budoucností rapu jsou, a proto jejich jména v tomhle článku nenajdeš. Je však namístě je zmínit.
Buďto zpívej, nebo rapuj? Fuck off.
Další z mnoha problémů, se kterým se ženy v rapu setkávají, je neustálá potřeba společnosti, médií i průmyslu je definovat buďto jako zpěvačky, nebo rapperky, nikdy obojí. Tento, zejména muži, omílaný narativ je přitom zcela absurdní. To, že většina rapperů nezpívá (ať už proto, že neudrží ani na sekundu čistý tón, nebo jen nechce), přece nemůže definovat hranice celého žánru. Proto v listu najdeš rapperky, které umí zpívat, zpěvačky, které umí rapovat, i rapperky, které nikdo nikdy zpívat neslyšel. Kritériem je samotný skill, nikoliv jeho podíl v samotné tvorbě. 'Cause who the fuck even cares?
Sevdaliza slays again. Proč je její Raving Dahlia jeden ze zatím nejlepších projektů roku?
1. Little Simz – GREY area
Tahle žena? Génius. Fakt. Dokázal bych vyjmenovat jen málo dalších contemporary hudebníků její generace disponujících tak čirým talentem. Tím doslova překypuje každá z pěti studiovek, které má osmadvacetiletá Britka na kontě. Z nich jsou to však ty dvě poslední, GREY Area a Sometimes I Might Be Introvert, na kterých rapperka představila kromě neoddiskutovatelného nadání a technicky bezchybného umu konečně i jasnou tvůrčí vizi. Obě alba jsou brilantně napsaná, ambiciózní, ale hlavně mimořádně osobitá, a přesto zcela odlišná.
Zatímco Sometimes I Might Be Introvert je tak produkčně bohaté, že v některých momentech sklouzává do předimenzovanosti (a je tím překvapivě kouzelné), mixuje žánry (primárně neo-soul) a je z něj zřejmá snaha o statement nejen v textech, ale i v hudbě samotné, GREY area je na druhé straně plné agresivních, produkčně jednodušších, ale neskutečně úderných bangerů. (It's a woman’s world, so to speak / Pussy, you sour / Never givin' credit where it's due, 'cause you don’t like pussy in power / Venom.)
Na Little Simz je kromě perfektně vypilovaného lyricismu, hudební všestrannosti a absurdního množství talentu fascinující i fakt, že je po celou dobu své kariéry independent umělkyní, nemá za sebou vydavatelství a vše řeší pod vlastním mini-labelem. Vydat tímhle (vůbec ne jednoduchým) způsobem pět studiovek a tři mixtapy je some serious queen shit. We love a bri-ish girlboss!
2. Backxwash
Nemám žádné iluze o tom, že by Backxwash byla každého šálek čaje. Horrorcore, tedy žánr, kterým se dá její tvorba shrnout a definovat, je sám o sobě velmi specifický, a když se s ním do mixu hodí ještě rapperčiny expresivní vokály, může asi pro mnohé být výsledek neposlouchatelným. Pokud však máš horrorcore rád/a, tak je Backxwash přesně tvůj jam. Některé části její diskografie sice nejsou (pravděpodobně kvůli uncleared samplům) na streamovacích platformách, největší highlight I Lie Here Buried With My Rings and My Dresses na nich naštěstí najdeš. Je to, v tom nejlepším slova smyslu, naprostá hellride. A srovnatelně skvostná je rapperčina čerstvá novinka His Happiness Shall Come First Even Though We Are Suffering.
3. Angel Haze
Vůbec nemám tušení, jak přesně jsem na Angel Haze přišel, ale vím, že to bylo dávno. Tím myslím třeba sedm let kind of dávno. A bylo to skrze album Back to the Woods, které se mi od první chvíle zdálo fajn, ale neslyšel jsem v něm nic extra. Tak tomu bylo až do letoška, za což bych si nejradši nafackoval. To album je totiž pecka. A tím vůbec nechci říct, že je perfektní, to vůbec ne, ale obsahuje mnoho povrchně i nepovrchně líbivých prvků, které si mě v posledních měsících totálně získaly.
Angel Haze umí zpívat, frázovat, naporoučet si tu správnou produkci… Ale hlavě umí rapovat a kombinovat to se vším již zmíněným. Na mnoha tracích její melodické flows a chytlavé popěvky (The Eulogy) zakryjí i místy poněkud líný lyricismus, jindy je to zase právě rapperčina textařina, která hraje prim. Často to není perfektní, ale minimálně velmi dobré určitě. A co? Vždyť rap dovedla k ryzí perfection jen hrstka umělců. Angel Haze jednou z nich nebyla, ale zato dovedla k dokonalosti samu sebe a svoje vnímání žánru. A to je sickening.
Angel Haze se vloni vrátila na scénu s multižánrovým EP Girl With The Gun, které obsahuje banger za bangerem. Taky moc doporučuju.
4. pinkcaravan! – 2002
Další z mých náhodných objevů, který skončil dlouhodobou láskou. EP 2002 od pinkcaravan! jsem objevil snad ještě na last.fm (pamatuje si vůbec někdo tuhle síť?) roky a roky zpátky. A už tehdy mě oslnilo svou naivní jednoduchostí, za kterou schovává mnohé vrstvy, jež skladby dnes dvacetileté rapperky ze St. Louis obsahují. Vypisuje se na nich z pocitů, které má, když vidí své okolí brát drogy, ze své lásky k hip hopu a hudbě obecně a obdivuje rapovou legendu Missy Elliott, po které dokonce pojmenovala celý track. Vloni a letos pokračovala s několika velmi povedenými singly.
5. Rico Nasty
O Rico vím díky Yvie Oddly, která si ji vybrala jako jeden ze dvou characters pro Snatch Game v poslední sérii All Stars (té pouze pro předešlé vítěze, kterou ZASLOUŽENĚ vyhrála Jinkx Monsoon). Jestli je rapperčina personality opravdu tak nesnesitelná, jak ji Yvie ztvárnila, nevím. Pustil jsem si ale její zatím jedinou studiovku Nightmare Vacation obsahující virální hitovku Smack A Bitch, a později i letošní, kritiky dle mého zbytečně rozmetávaný mixtape Las Ruinas. A i přes svou očividnou nepospolitost a nekonzistentnost jsou oba projekty plné neskutečně zábavných, full of personality, ale hlavně technicky perfektně provedených tracků. Moc se těším, až Rico jednou přijde s něčím více koncepčním, protože to bude sick.
A koho bys sem doplnil/a ty? Poděl se v diskuzi pod článkem.