Přihlášení se k heyfomo
Nevíme, co děláme se svými životy, a to je v pohodě. Jsme jenom děti
Máme hodně strachů, spoustu z nich společných, a já bych jen chtěla říct, že to je v pohodě. Je v pohodě se bát, je v pohodě pochybovat. Koneckonců, jak zpívá post-hudba, to nejvíc radikální, co můžeme udělat právě teď, je pokusit se bejt navzdory všemu obyčejně šťastný.
Poslední dobou vnímám u sebe i u svého okolí čím dál častěji určitý pocit, který odsouvá do pozadí všechny ostatní běžné emoce a který definuje současné období našich životů, nás, kterým je přes dvacet a kteří už jsme dospělí. Ztracenost. Ztracenost, která s sebou zároveň nese i pocity zoufalosti, nejistoty a takřka permanentní únavy ze všech všedních úkonů. Ztracenost, která nás v každodenním životě pravidelně paralyzuje a která nás nutí zpochybňovat jakoukoliv budoucnost, kterou jsme si pro sebe ve svých myslích utvořili. Ta ztracenost, která mnohé z nás nutí vyhledávat různorodé způsoby zábavy, díky kterým ji můžeme alespoň na chvíli nevnímat.
Z početných konverzací s mým okolím jsem získala dojem, že se jedná o pocit, který je pro twenties typický – a často i pro období dávno po nich. A vlastně to není vůbec překvapující. Plný velkých nadějí a představ o dospělém životě jsme nastoupili na vejšku, kterou se teď jakžtakž protloukáme nebo kterou jsme už úspěšně prolezli. Anebo taky vůbec neprolezli. Způsobem pokus-omyl se každý den snažíme přijít na to, jak dospělej život vůbec žít. Jak platit daně? Jak si spořit? Jak najít v tomhle uspěchaným světě work-life balance? Máme pocit, jako by nás někdo do tohohle obrovskýho rybníku zodpovědností po hlavě hodil a my se v něm teď utápíme, jako bychom neuměli plavat. A doufáme, že se to co nejdřív naučíme.
Protože kromě unavující přítomnosti myslíme i na budoucnost, která je každým dnem děsivější a vůči které jsme značně pesimističtí. Aby ne, vedle veškeré nejistoty s ní spojené se totiž většina z nás potýká třeba s eco-anxiety, která je v posledních letech čím dál častější. Změna klimatu, krize, požáry, povodně, tornáda, heatwaves. Jak se máme na budoucnost těšit, když si jako lidstvo kontinuálně ničíme náš jediný domov? Jak se máme vyvlíknout ze skličujícího pocitu viny, když si za tohle všechno můžeme sami? A jak je možný se vyrovnat s budoucností, když je spolu s minulostí i přítomnost zdrojem zkázy?
Máme hodně strachů, spoustu z nich společných, a já bych jen chtěla říct, že to je v pohodě. Je v pohodě se bát, je v pohodě pochybovat. Je v pohodě nevědět, co bude zítra, za týden nebo za rok, je v pohodě bejt ztracenej. Jsme jenom děti. Asi ještě dlouho budeme, a dost možná je právě tohle na celý tý zoufalosti krásný. Že přece o nic nejde. Nějak bylo, nějak bude a my se můžeme ve víru naší vlastní ztracenosti pokusit život prostě žít. Se všemi jeho maličkostmi, radostmi a potěšením.
Koneckonců, jak zpívá post-hudba, to nejvíc radikální, co můžeme udělat právě teď, je pokusit se bejt navzdory všemu obyčejně šťastný.