Sebepřijetí je cesta, na který občas pomáhá lehnout si do postele a čumět do stropu

Sebepřijetí je cesta, která snad nikdy nekončí. Vyžaduje konstantní poctivou práci, kterou začínáme už v útlém věku a které se věnujeme každý den svých životů. Nejedná se o přímou linku, nýbrž o neustále se proměňující vztah nás samých s námi samými. Občas hezčí, občas ošklivější, vždy ale velmi důležitý. To, jaký vztah máme sami se sebou, totiž zásadně formuje i naše vztahy s okolním světem – nejen ty partnerské, ale také přátelské nebo rodinné.

Slovo sebepřijetí může mít mnoho významů a jeho praxe mnoho forem. Jedná se o akceptování jak našich silných stránek, tak i našich slabin, a to aniž bychom se sami soudili. Sebepřijetí je akceptování našich pocitů, hodnot, preferencí i činů. Je o tom, že si vážíme sami sebe a sami sebe respektujeme, aniž bychom k tomu potřebovali souhlas či názor druhých. Sebepřijetí je o vnímání sebe jako celku, ne na základě jedné vlastnosti, schopnosti nebo slabiny. Sebepřijetí je zkrátka cesta. 

To všechno se velmi lehce řekne, mnohem složitěji se to ale vykonává. V dnešní uspěchané digitální době o to spíš. Jsou na nás kladeny často nedosažitelné společenské požadavky, a to nejen na naši fyzickou stránku, ale i na tu schopnostní. Od malička vídáme v módních časopisech jen jeden typ postav, vysoký a hubený, a tak je považujeme za jediné správné a za každý špíček a známku celulitidy se nesnášíme. Na sociálních sítích se nám pak kupí příspěvky o produktivitě a tipech, jak během jednoho dne stihnout povýšení v práci, napsat úspěšný test ve škole, odmakat si dvě hodiny ve fitku, uvařit nutričně vyvážený oběd, založit si vlastní podcast, koupit letenky na Bali a porodit dítě, ideálně dvojčata. Stát se letenskou maminou, číst si u espressa na ledu novou Colleen Hoover a na víkendy jezdit do krásnýho resortu v Krkonoších, když ne v Alpách. Nebo finančně zabezpečeným tatínkem, jehož hlavní priorita je být od rána do večera v práci a rodinu ve finále ani nevidět. My ale tohle všechno nestíháme, možná vlastně ani takový život nechceme, automaticky už ho ale považujeme za jediný správný a za každou „promarněnou“ hodinu u Netflixu se nesnášíme.

Nejsme podle šablony. No a co? Nejsou nám vidět lícní kosti a často chodíme shrbení. Celulitida se objevuje každej den i tehdy, když sportujeme, ugh. Pleť máme špatnou a po těle jizvy, protože i my jsme jenom lidi. Jizvy máme i na duši, tam se ale mnohem hůř hojí. Vlastně se občas nehojí vůbec a my bojujeme sami se sebou. Že nejsme dostatečně dobří. Že nejsme takoví, jací bychom asi měli být. Že nestíháme věci do práce a že namísto ovesný kaše s ovocem snídáme jenom kafe, často rozpustný. Že je toho na nás prostě občas moc, a tak si dáme pauzu od světa. Že občas jenom ležíme v posteli a čumíme do stropu, protože žít život je zatraceně těžký. Bojujeme sami se sebou, protože nás do ringu hodily společenský konvence. Bojujeme a snažíme se vyhrát. Je to ale cesta, nejspíš nekonečná.

Ani já sama nevím, jak si v tomhle poradit. Každý ráno vstanu a plavu v tom stejně jako my všichni. Občas něco pomůže, občas nic nepomůže, a já si tak zalezu zpátky do tý postele, čumím do stropu a čekám na moment, až si znovu uvědomím, že i já mám ve světě svoje místo, ať už jsem jakákoliv.

Mezi věci, co občas pomáhají, ale patří třeba:

Vytyčit si své hodnoty, přijmout je a naučit se jednat v souladu s nimi. (Note to myself: A možná trochu míň impulzivně, hihi.)
Stanovit si své hranice, přes ty nepřecházet a nedovolovat ani ostatním, aby je překračovali. Mít svůj domeček.
Odpouštět si své minulé chyby a snažit se příště jednat lépe. Pokud možno.
Nesrovnávat se s ostatními, uvědomit si, že každý jsme unikát, který si zaslouží mít ve světě své místo. Ano, i ty.
Zaměřovat se na pozitivní věci spíš než na ty negativní. Život je přece krásnej!
Být na sebe hodní a trpěliví. Milovat sebe a až pak ostatní. Stejně si to zasloužíme nejvíc. <3
Vést si deník, meditovat a třeba si dojít zasportovat. Když už nás začne ta celulitida štvát.

Univerzální rada na sebepřijetí není, každý z nás si musí sám najít cestu zpátky domů, k sobě. Mít se rád, vážit si sám sebe a respektovat se. Nikdo jinej to za nás totiž neudělá. Svět je krásnej, musíme si ho ale udělat krásnej hlavně sami pro sebe, ve svý hlavě. A to dá práci. Přeju nám všem, aby se nám tady navzájem hezky žilo, abychom se neodsuzovali, neshamovali a měli rádi. A občas si třeba (společně) lehli do postele a čuměli do stropu.

Svůj safe space ale můžeš najít i třeba u 3pe - tento profil se tématem sebepřijetí zaobírá a připomene ti, že na to všechno nejsi sám/a <3