Naomi Adachi: Nebýt autentický je cesta do pekel nejen na sítích, ale i v životě

S Naomi jsme se sešly v kavárně, abychom probraly její působení na sítích a také něco málo z kariérního a osobního života. Prozradila mi, jak funguje influencerství v Japonsku, jak vypadají její běžné dny i co je její největší guilty pleasure.

Co pro tebe nominace znamená?

Nominace je pro mě velkým šokem, ale i velkou ctí! Možná to někomu, koho sítě vůbec nezajímají, může připadat jako blbost, ale já se snažím dělat svůj obsah kreativně a trošku jinak a něco lidem předávat. To číslo, které tam je, (ať už počet liků, followerů nebo subscriberů na YouTube) je stále jenom číslo a já si nedovedu představit, že zobrazuje opravdový počet lidí. Když mě pak člověk, který mě sleduje, pozná na ulici a řekne mi, že ho to baví, je to pro mě taková malá cena.

Když jsem začínala na sítích, byla jsem pozvaná na Global Awards, což pro mě bylo něco velmi vzdáleného a nikdy by mě nenapadlo, že bych o několik let později mohla být nominovaná na Czech Social Awards. Takže je to velká čest a potvrzení toho, že má smysl to dělat a pokračovat v tom!

Proč by pro tebe měli lidé hlasovat?

Lidé by obecně měli hlasovat pro koho chtějí, a to v jakékoliv kategorii. Hlasovat by ale určitě měli, protože pro tvůrce je to skvělá zpětná vazba. I na svých sítích jsem říkala, že to neberu jako nominaci moji, ale jako nominaci komunity, kterou tady máme vytvořenou. Pokud jsou lidé součástí mojí komunity, tak mě to samozřejmě potěší, ale přijde mi skvělý, že si rozšíří obzory i o jiné influencery, kteří v té mojí a ostatních kategoriích jsou.

Co se snažíš skrze své sítě předávat?

V základu se snažím ukazovat Česko a Japonsko, ale moje hlavní message je, že jsme všichni nějací – nějak vypadáme, máme nějaký původ apod. A je strašně důležité, abychom se přijali a měli se rádi takoví, jací jsme. Což může znít taky velmi plytce, protože je to věc, kterou si můžeme říkat tisíckrát, ale dokud jí opravdu neuvěříme, tak je to úplně zbytečný. Proto jsem šla i do Love Islandu – chtěla jsem si to zkusit, ale zároveň jsem chtěla ukázat, že člověk může vypadat tak, jak vypadá, a může být v takové „povrchní show“. Je to úplně jedno, protože ta krása vychází zevnitř.

Co je pro tebe při komunikaci na sociálních sítích důležité?

Mimo to, aby to bylo něco, za čím si opravdu stojím, tak chci, aby můj obsah byl autentický. Myslím si, že je to jediná cesta, jak být úspěšný, ale zároveň i udržitelný sám před sebou, protože pokud člověk není autentický, tak si hraje na někoho jiného, což moc dlouho nevydrží. Je to cesta do pekel nejen na sítích, ale i v životě.

Dřív jsem si myslela, že všechno musí být perfektní – dobře vyfocená fotka, skvěle sestříhané video, ale není to tak. Možná je to tím, že v dnešní době může takový druh obsahu tvořit opravdu každý a že nárok na kvalitu a profesionalitu není dále vyžadovaný. Všichni tak můžeme být kreativní po své vlastní stránce.

Kdo ovlivňuje tebe?

Nejvíc mě ovlivňuje kombinace dvou mentalit, často říkám, že jsem Čech v Japonsku a Japonec v Čechách. Snažím se brát z Japonska to, co mi vyhovuje a co naopak ne. Myslím si, že je to super cesta, jak nahlížet i na jiný věci (třeba náboženství), protože každému vyhovuje něco jiného.

Ovlivňují mě také lidé v práci, protože díky moderování se potkávám se všelijakými lidmi a hrozně mě inspiruje každý, kdo má vášeň pro své zaměstnání. Baví mě sledovat v lidech zápal. Mě to potom motivuje, abych měla tu stejnou vášeň pro věci, kterým se věnuju já.

Letošní ročník se snaží upozornit na nutnost ochrany biodiverzity, děláš ty něco pro planetu a přírodu?

Snažím se ukazovat, že člověk nemusí být stoprocentní v tom, co dělá, jinak to není udržitelné. Nemít zbytečné věci je pro mě základ, to jsem se naučila z minimalismu. Když jedu do Japonska, nemám s sebou téměř nic, jen kartáček z hotelu, hřeben, několik kusů spodního prádla, jedny kalhoty a jedno triko. Oblečení si přepírám v ruce.

V Japonsku navíc nemůžeš netřídit odpad. Je tam sice hodně produkovaného plastu, protože všechno musí být v obalech kvůli vlhkosti, ale všechen se recykluje.

Koho na české scéně nejraději sleduješ? Kdo tě naopak nebaví?

Hodně sleduju food content – hlavně pražské restaurace. Mám ráda, když to někdo dělá dobře a přemýšlí nad tím. Vyzdvihla bych Ambiente, protože každý jejich profil má svého vlastního ducha a atmosféru. Dále ráda sleduju Sharlotu, protože je pro mě strašně inspirativní. Ví, kdo je, a je jí jedno, co si o ní ostatní myslí. V neposlední řadě taky Petra Máru. Baví mě jeho nadšení pro technologie, které mě taky zajímají.

Nebaví mě profily, které nejsou různorodé a které mají jednotný feed. Dřív se mi hrozně líbilo, jak to k sobě ladilo, ale člověk za chvilku zjistí, že je to jak nějaký template. Navíc se tam tvůrce zasekne a hrozně ho to limituje. Dál mě nebaví profily, které jsou zaměřené jen na eko, bio a health care a jen super high fashion věci. Když vidím jeden takový post od nějakého tvůrce, je to pro mě inspirativní, ale když je o tom celý profil, tak tomu nevěřím. A když tomu uvěřím, tak se cítím trochu méněcenně.

Měla jsi někdy fázi, ve které jsi chtěla se sítěmi přestat? 

Měla jsem fázi, kdy jsem dokonce přestala. To byla taková dark etapa mého života, ve které jsem vlastně nechtěla ani žít. Tenkrát mě nebavilo nic přidávat ani na nic koukat a pauzu jsem potřebovala. Je blbý jít na dno, ale člověk se pak může alespoň od něčeho odrazit. Ačkoliv to zní jako to největší klišé, je to tak.

V té době jsem navíc napsala seriál Naomi v Japonsku, který se zrealizoval, a já se díky tomu zase znovu našla. 

Jak funguje influencerství v Japonsku?

Influencerství v Japonsku prakticky neexistuje. Není moc spoluprací, ale jsou tam lidi, kteří mají neuvěřitelný čísla. Když má někdo v Japonsku 1 milion followerů, je to jako u nás 50 tisíc. Japonští fanoušci jsou ale nejzlatější na světě. Když už nějaký influencer spolupráci má, např. s nějakou řetězovou restaurací, ve které začnou prodávat drink s jeho obličejem, všichni jsou nadšení, protože můžou daného tvůrce podpořit. Mají z toho radost a nepřemýšlí nad tím, kolik za to influencer dostal zaplaceno, jako se to děje v Česku. Je to ale možná tím, že tam nikdy nebyl přehršel fotek s kolagenem v zrcadle. Japonský fanoušek je zkrátka fanoušek, kterého opravdu chceš.

Jak se zpětně díváš na svou účast v Love Islandu. Vzala sis ze show něco?

Nechápu, proč jsem tak dlouho přemýšlela nad tím, jestli tam jet, nebo ne. Předtím jsem dělala samé vážnější a váženější věci jako olympiáda, Česká televize, dětský pořad apod. Přemýšlela jsem nad tím, jak se na mě budou lidi dívat, a říkala jsem si, že to kvůli nim nemůžu udělat. Pak mi ale došlo, že jdu sama proti svému přesvědčení, když se k tomu takto stavím. Na sítích hlásám, že máme věci dělat pro sebe, a mě reality shows vždycky zajímaly.

Love Island byl navíc jedinou českou reality show, do které jsem se mohla přihlásit. Manžela nemám, abych šla do Výměny manželek, vařit neumím, takže MasterChef nebo Prostřeno! nepřipadalo v úvahu. V Love Islandu byli skoro všichni mladší než já, takže to bylo buď teď, nebo nikdy. Navíc to šlo ruku v ruce s bořením mýtů o standardech krásy. Svou účastí jsem poukázala na to, že nemusíme být všichni blonďatí, hubení a mít perfektní postavu.

Začalo mi to dávat čím dál větší smysl, ale posledním krokem byl můj táta, protože jsem si říkala: „Ježišmarja, můj táta je Japonec. Jak se bude tvářit na takovou věc?“ Hrozně jsem se do toho zamotala a v den, kdy jsem se musela rozhodnout, mi řekl, že když já budu já a budu se chovat jako já, tak s tím nemá žádný problém. Navíc mi připomněl, že máme všichni platformy, na kterých se můžeme prezentovat, takže budu mít možnost říct svou stranu příběhu, ať už show dopadne jakkoliv. To mě přesvědčilo do toho jít a vůbec bych neměnila. Hrozně moc jsem se dozvěděla i sama o sobě. 

Byla pro tebe show náročná psychicky nebo jsi to zvládala dobře?

Nebyla. Psychicky náročné to bylo pro moje blízké, kteří si museli vyslechnout ten prvotní hate. Nejhorší to bylo asi pro mou mámu, která spravovala můj Instagram. Poprvé si všechny urážky zažila z první fronty, vžila se do mé kůže a bylo to pro ni trochu šokující. To mě mrzí doteď, měla jsem ji na to víc připravit.

Nemáš někdy problém zapadnout? I přestože se v Japonsku i Česku cítíš doma, nemáš pocit, že jsou ti obě kultury trochu vzdálené?

Obecně mám pocit, že nezapadám nikam. Tady jsem cizinec a v Japonsku taky. Stále je to ale jen moje národnost a to, jak vypadám. Proto je pro mě možná tak strašně důležitý ten vnitřek, to nitro. Neboli kokoro!

Chceš do budoucna stále dělat to, co děláš? Nebo máš nějaké kariérní sny, které jsi ještě nezrealizovala? 

Mým největším cílem je být „velkou” moderátorkou, protože mi přijde, že tady v Čechách nemáme takovou tu lifestylovou holku. Na Slovensku jich je hodně, ale v Česku je lifestylových moderátorek málo.

Bavilo by mě, aby ta moderátkorka nemusela spadat do standardů, které jsme si jako společnost vytvořili. Pro mě je úplně absurdní, že někde je super mít modrý oči a někde tě to naopak limituje. Bylo by fajn, abychom všichni mohli být takoví, jací jsme a jací chceme být. 

Co je podle tebe největším problémem mladé generace?

To, že máme strašně moc informací, které nejsme schopní rozklíčovat nebo správně selektovat. Víc by se mělo dbát na to, aby se komunikovala bezpečnost na internetu, protože si sami můžeme informacemi ublížit.

Jak zvládáš managovat svůj čas?

Naše rodina odjakživa fungovala tak, že se moc nevidíme, takže v tomto ohledu tam není žádný tlak. Co se týče kamarádů, mám štěstí v tom, že moji pracovní kamarádi, jsou moji dobří kamarádi i v normálním životě. Práce je moje zábava i koníček!

Jak vypadá tvůj běžný den?

Moje dny jsou dost různorodé, někdy natáčím celý den, někdy mám volno, a tak odepisuju na maily. Důležitý je pro mě diář, který si doteď vedu v papírové formě.

Tvoje guilty pleasure?

To, že odjedu za svým bráchou a hrajeme spolu videohry. Nikdo nás třeba pět dní nevidí. Většinou si na to najdeme čas o Vánocích. Žádný mytí vlasů, jen jezení a hraní! 

Kafe, nebo matcha?

Z praktického hlediska kafe, ale z požitkového hlediska matcha!

Co bys chtěla vzkázat FOMO čtenářům?

Ať nemají FOMO a čtou FOMO!