Midnights? Příjemné překvapení a další Taylořina povedená reinvention… Kinda.

Taylor Swift – Midnights (2022, Republic)

Žánr: Synthpop, Alt-pop, 

FAVs: Lavender Haze, Anti-hero, Midnight Rain, Vigilante Shit, Sweet Nothing

NAHs: Snow on the Beach, You’re on Your Own, Kid; Question…? 

Můj vztah k interpretovi: Minimální, nejsem cílovka. Je podle mě mimořádně schopnou obchodnicí, ale questionable songwriterkou. Většinu času mě naprosto míjí, jindy ji nemůžu vystát, ale poslední dobou mě mile překvapuje.

FAV starší album: folklore

Žádná z main pop girls nebyla v posledních letech tak zaměstnaná jako Taylor. Ta už přes deset let pouze s krátkými pauzami ustavičně beefuje s Kanye Westem (samo o sobě dostatečně únavná aktivita), stíhá přenahrávat skladby ze šesti svých starších desek, jejichž originální mastery v roce 2019 odkoupil Scooter Braun, a vydává jednu studiovku za druhou, doslova. Ve svých dvaatřiceti jich má na kontě už deset, tedy stejně jako například o 22 let starší Björk. Když má umělec takové tempo, může to sice na první pohled vypadat jako vizitka jeho, její či jejich nevyčerpatelné kreativity a jasné pozitivum, ale opak bývá pravdou. Stačí se podívat třeba na diskografii Prince, který za svou kariéru vydal 29 studiovek, z nich podstatnou část špatných. Ty budou už navždy pomyslným škraloupem na jeho diskografii, což je zkrátka škoda.

Do stádia, kdy převládne kvantita nad kvalitou, se Taylor zatím nedostala, a to hlavně díky svým četným hudebním reinventions. Ty zatím nejvýraznější představila na dvojici alb z roku 2020, folklore a evermore, ze kterých je kromě hmatatelného vlivu indie folku (post-Phoebe Bridgers svět hitting hard) zřejmá i Taylořina snaha experimentovat. Ta se objevuje i na její aktuální desce Midnights. Abychom si rozuměli – „experimentace“ v případě Taylor, prominentní mainstream pop girl, znamená spíš „vytáhneme něco slightly retro, producent se na tom trochu vyblbne and we’ll call it a day“. V mainstream popu se ale i tohle počítá jako snaha

Taylor spolu s producentem Jackem Antonoffem na Midnights oprašují v současné době tolik oblíbený synthpop, což by za normálních okolností mohlo vypadat jako prachsprostá snaha o svezení se na trendu za účelem jistého komerčního úspěchu. Ten si však zrovna Taylor, zdaleka nejprodávanější pop girl a jediná interpret*ka, která stále umí prodávat miliony fyzických kopií alb, pojišťovat nepotřebuje. Asi i proto je Midnights mnohem víc než pouhým chytáním se toho, co právě frčí, a snaží se do probíhajícího synthpopového revivalu přinést něco (staro)nového. Moodier a místy vyloženě temnější sound, který doprovází dubstepem inspirované basy i lehce trapem a housem řízlé beaty, Taylor oťukávala už na své (právem) nejnenáviděnější desce Reputation. Na Midnights se jí to daří diametrálně lépe. Dobrým příkladem je nejvíc Reputation-y track alba Vigilante Shit, který zní, jako by si ho zpěvačka půjčila ze staršího materiálu svojí bestie Lorde. A to v tom nejlepším slova smyslu. 

Přes značně méně potemnělé vokální melodie hraje na stejnou notu i další z highlightů alba, skladba Midnight Rain. Na té zaujme hlavně skvěle použitý vokální sample fungující namísto klasického refrénu. Ten je jedním z prvků, které bych v životě nečekal na freakin’ Taylor Swift albu a jejichž přítomnost v mixu mě tolik těší. Bezkonkurenčně největší radost mi však udělala skladba Lavender Haze. Ta nejen že je zdaleka nejlepším otvírákem celé Taylořiny diskografie, ale i jedním z jejích nejpovedenějších tracků vůbec. 

Euforie ze silného startu ve formě Lavender Haze bohužel mírně opadá s následující skladbou Maroon, jejíž divný (čti špatný) mix nejsem schopný ani na vteřinu neslyšet. To ale zdárně napravuje další track Anti-Hero, který je jedním z nejvíc anthemic cuts na albu, i přes svou poměrně neveselou tématiku ve formě Taylořiny negativní sebereflexe. A v tomhle případě myslím anthemic v dobrém slova smyslu. Radši upřesňuju, když už je řeč zrovna o Taylor.

Příjemné je taky finále alba (základní verze). Poslední trojici skladeb otevírá Karma, track, který jsem na první dobrou doslova nemohl vystát, ale s dalšími poslechy mi docela přirostl k srdci. Nejenže je to takový roztomile dumb-ish, silly, rozjuchaně popový cut, ale zároveň i další z tracků, které mě od Taylor mile překvapily. Ne snad proto, že by zpěvačka měla podobně definovatelných písní v repertoáru nedostatek, jako spíš díky jinakosti songwritingu, se kterým k songu přistoupila. Následující Sweet Nothing je vedle Lover mojí nejoblíbenější baladou z Taylořiny dílny a zavírák Mastermind, ač je z trojice nejslabší, má své neoddiskutovatelné kouzlo. 

Pak je tu všemi tolik očekávaná Snow on the Beach s Lanou Del Rey, která, soudě dle míry hypu, měla být kulturním resetem (nejen) for all the gays. Ve výsledku je však spíš zklamáním. Lana tu svým featuringem hraje spíš druhé housle a v mixu plní úlohu back vokalistky, což se mi jeví jako zoufale promarněná šance. Produkcí skladba sice patří k těm nejlepším v tracklistu a na první poslech baví, ale já prostě nedávám ten abnoxious a neskutečně otravný předrefrén, který pro mě dělá celou věc naprosto neposlouchatelnou. Navíc si nejde nevšimnout, jak příšerně na sílu je na songu tlačená snaha o nalezení kompromisu mezi hudebními aesthetics obou umělkyní. Lana přitom nedostává zdaleka dost prostoru na to, aby tu „svou“ část celé směsi smysluplně doplnila, tudíž je výsledkem spíš něco připomínající Taylor snažící se o Lana impression a Lana Del Rey type beatu. 

Alespoň Snow on the Beach vyvolává nějakou emoci, což se bohužel nedá říct o zbytku alba. Taylor totiž na Midnights experimentuje s novými zvukovými paletami, ale většinou už nedělá to samé ohledně vlastního songwritingu. Ten se (snad kromě některých pasáží folklore) nezměnil už X let a Taylor nadále píše ty samé dva předrefrény pořád dokola (a nejen pro sebe, viz Olivia Rodrigo), jejím posluchačům to nějakým záhadným způsobem buďto zcela uniká, nebo prostě nevadí. Já bych přece jen chtěl trochu víc: Vývoj nejen v produkci, ale i ve skladbách samotných. Tam se ale, zdá se, Taylor zasekla v 1989 éře. 

Přesto je nutno říct, že Midnights je vedle zmiňovaného folklore nejblíž, co se Taylor kdy nějakému významnému rozvoji přiblížila, a já si to (for the better part) vlastně užil. Jsem přesvědčený, že materiál, který jsem výše vypichoval, patří k nejlepšímu z Taylořina katalogu. Škoda jen, že zbytek Midnights převážně tvoří ekvivalent instantní polívky bez chuti, který možná potěší zaryté swifties, ale nestranného posluchače pravděpodobně nepřesvědčí. 

Hodnocení: 54 %