Fossora je jedním z nejambicióznějších projektů Björk, bohužel i promarněnou šancí  

Vztah k interpretovi: Miluju ji už odmalička. Ikona. 

Oblíbené starší album: Homogenic

Žánry: Art-pop, Post-industrial, Electronic

FAVs: Atopos, Ancestress, Fungal City, Freefall, Fossora

NAHs: Fagurt Er í Fjörðum, Victimhood, Trölla-Gabba

Frank Zappa, největší weirdo, kterého hudební svět kdy poznal, zemřel v listopadu 1993, tedy ve stejném roce, kdy vydala Björk svůj Debut. Jak souvisí úmrtí legendárního kytaristy a hudební ikony s tehdy ještě poměrně neznámou zpěvačkou z ostrova kdesi severně od nás? Nijak. Jen je zvláštní, že ve stejném roce, kdy zemřel nejexcentričtější muzikant historie, nastoupila na scénu zrovna Björk. Jako by po Zappovi přebrala trůn největšího podivína v hudebním průmyslu.

To celé mě napadlo, když jsem slyšel Björk v rozhovoru pro Pitchfork naprosto casually prohodit větu: „My fungus period has been bubbly.“ Po světě nikdy nechodil nikdo, kdo by podobný skvost vůbec vyslovil, natož po něm nebyl označen za šílence, kromě Franka Zappy, který podobné dadaismy vypouštěl běžně, a právě Björk. Ta tímhle způsobem popisovala své nové album Fossora a éru, která jeho psaní a vydání doprovází.

Abych výrok uvedl do kontextu – Björk, která koncepty pro nový materiál často nachází v přírodě, popisuje Fossoru jako své „houbové album“. Promítá do něj svoje vnímaní konceptu houby v kontextu přírody jako celku i jako individuální entity. Houby jsou, jak sama říká, „bubbly, fun, and psychadelic“, čímž se zásadně liší například od stromů, jejichž velká část se, stejně jako u hub, ukrývá pod povrchem. Fossoru nazývá svým „happy albem plným radostných rytmů, které prochází celým tělem posluchače“.

Představu někoho, jako je Björk, o tom, co zní radostně, nemá cenu nijak komentovat nebo se nad ní udivovat. Bohatě postačí říct, že Fossora samozřejmě radostná není, minimálně ne jako celek. Zato „rytmy procházející celým tělem“ nabízí. Sama autorka ostatně už na začátku roku, kdy nahrávku poprvé teasovala, slibovala album „určené těm, kteří si dělají kluby ze svých obýváků“. A právě tyto posluchače určitě potěší úvodní skladba Atopos – extrémně hard-hitting rave, který by mohl z fleku pravidelně zaznívat třeba v Ankali, a jeden ze zpěvaččiných největších bangerů poslední dekády.

K takto přímočaře klubovým trackům se však Björk na zbytku tracklistu příliš nevrací, tvrdší elektronickou produkci využívá spíš jako hůlčičku ve chvílích, kdy „tomu něco chybí“. V případě Fossory je to bohužel struktura samotných skladeb, které často nijak negradují a zní, jako by nevěděly, kdy a jak skončit, což je případ i sedmiminutové skladby Victimhood. Ta je zdaleka nejnáročnějším testem trpělivosti, na který posluchač v tracklistu narazí, a to nikoliv v dobrém slova smyslu. Na rozdíl od podobně dlouhé skladby Ancestress totiž chybí Victimhood jakákoliv progrese. Tu se Björk pokusila nahradit chaotickým vrstvením vokálních pasáží, které však absolutně nefunguje a pouze umocňuje táhlý, nekonečný dojem ze skladby. Jak vidno, i mistryně tesařka se čas od času utne.

Primárním problémem Fossory však není songwriting. Nejsou to ani random interludes, z nichž hlavně poslední Trölla-Gabba je tím zdaleka nejvíc nesnesitelným momentem v tracklistu. To, co Fossora nejvíc postrádá, je soustředěnost. Björk je konceptuální umělkyně a bezmála každý její studiový projekt stojí na zcela konkrétní myšlence a pro ni pečlivě složené zvukové paletě. Fossora, bohužel k vlastní škodě, stojí na takových myšlenkách hned několika: Pandemie, osamělost a s tím spojené myšlenky o jednotě a lidském spojení, které autorka na albu (často velmi efektivně) urguje, nutnost lidského rozmnožování a s ním spojené stěžejní ženské úlohy a mateřství (album obsahuje featuringy od Björk dětí), smrt zpěvaččiny matky a z ní plynoucí zármutek a v neposlední řadě celá „hey, this is my clubby album“ thing. 

Je to mess. Ne snad proto, že by daná témata nebyla slučitelná do jednoho projektu, nýbrž z toho důvodu, že není jedinému z nich věnováno dostatečné množství pozornosti. Sice jsou na albu rozpoznatelné, a k většině z nich Björk místy nabízí přinejmenším decentní commentary, zároveň však žádné z nich neprozkoumává do hloubky. Stejný problém má Fossora i po hudební stránce, kdy klubovou, elektronickou produkci prokládá skladbami, které, namísto aby projekt vyvažovaly a dodávaly mu kontrast nutný pro rezonanci některých témat, do celého konceptu pouze zoufale nesedí. Toho je (ne)zářným příkladem track Allow, left-over z Utopie, který přestože je jedním z highlights alba, zároveň narušuje jeho už tak diskutabilní flow. 

Na druhou, světlejší stranu, Fossora nabízí kvalitních momentů mnohem víc – a většinou jde právě o elektroničtější cuts jako například intenzivní Fungal City, zmiňovaná Atopos nebo titulní track následovaný parádním low-key outrem. Dechberoucí je i Freefall, mimořádně intimní a kouzelný love-song o vzájemné blízkosti, který vyústí ve spojení dvou těl vjedno, díky nádherným smyčcům, které se v půlce mění pouze v plucks, zároveň jeden z peaků desky z hlediska produkce, o kterou se kompletně postarala sama zpěvačka.

Fossora je rozhodně jedním z Björk nejvíc hranice bourajících projektů a to, že s ním zpěvačka přišla ve svých šestapadesáti letech, je obdivuhodné. Škoda, že přes plnění vysokých ambicí už nebyl prostor jít s jeho tématy opravdu do hloubky.

Hodnocení: 60 %