Magda in psychárna vol. 5

Asi by se hodilo na úvod říct, s čím jsem šla na hospitalizaci – mám hraniční poruchu osobnosti, která se vyznačuje extrémními emocionálními reakcemi, chronickými pocity prázdnoty, impulzivitou a absencí hranic.

Jaké tedy byly ty největší lekce, které jsem si z psychárny odnesla?

1. Put yourself first

Tohle je první a vůbec nejdůležitější bod, který je za mě univerzálně aplikovatelný. Jsem zvyklá jet na výkon, neustále být k dispozici, fungovat 24/7, být tady pro druhé a tak dále, ale trochu jsem to před hospitalizací přepálila. I z relaxačních činností, jako je třeba cvičení jógy, jsem vytvořila bič pro sebemrskání – „musím cvičit každý den, jinak jsem k ničemu“ a podobné úzkostné a negativní scénáře.

No, na psychárně jsem zjistila, že ono se vlastně vůbec nic nestane, když nebudu cvičit, jíst podle tabulek nebo celý den pracovat. Nikdo mě nepřestane mít rád (nebo alespoň ti, co za to stojí, ne) a je OK vzít si čas pro sebe a nic nedělat.

S tím souvisí i to, proč jsem minulý víkend článek nenapsala – nebylo mi dobře, už jsem měla termín toho, kdy jdu domů a hrozně jsem se návratu bála. Řekla jsem si, že se budu soustředit prostě jen na to přežít a nechám si prostor pro sebe – a světe div se, nic se nestalo, když článek jeden víkend nevyšel, nikdo mi hlavu neutrhnul a nikomu se nic špatného nestalo. A to je dobrý trénink do budoucna.

Článek píšu, když jsem doma z nemocnice teprve druhý den ráno a už na mě šly moje staré vzorce chování – „musím si vytřídit věci“, „musím začít pracovat“, „musím jít do fitka“, „musím to a to“. Tak jsem se na chvíli zastavila, sedla si ke kávě a přesně si určila to, co dnes opravdu musím. A přišla jsem na to, že musím jen dojet k psychiatrovi na kontrolu po hospitalizaci a maximálně se tak najíst a dojít si na záchod. Zbytek je tlak, který si na sebe nakládám sama, a je fajn zvolnit, vzít si čas pro sebe a prostě jen tak být. Nemusí být vše na výkon a je nezbytné postarat se nejdříve o mé vlastní potřeby a poté až o potřeby ostatních.

2. Lásku si nemusím zasloužit

Tohle hodně souvisí s prvním bodem – je důležité oprostit se od očekávání ostatních a uvědomit si, že mě nemusí mít všichni rádi. Tohle nejde naučit za den a já jsem extrémní recovering people-pleaser. Mám totiž pocit, že když vše udělám "správně", pak mě musí mít ostatní rádi a mně se nemůže stát nic špatného. Proto jsem setrvávala v toxických a nefunkčních vztazích, protože jsem stále doufala, že to co do vztahu vložím dostanu i nazpátek. A to platí o vztazích partnerských, kamarádských i pracovních.

Lidské vztahy nejsou matematická rovnice a ti správní lidé tě neopustí a je v pořádku si někdy říct o pomoc nebo prostor. Nemusím všem vyhovět.

3. Regulace emocí

Tohle je pro mě asi nejsložitější bod. S mou diagnózou, kdy jsou mé emoce opravdu extrémní mi v zátěžových situacích prostě nestačí udělat si dechové cvičení nebo jít na procházku. Pokud už jsem v bodě, kdy je mi zle i fyzicky, tou nejschůdnější cestou je pro mě medikace – tedy dát si prášek na uklidnění. Nicméně jsem se naučila i další mechanismy, jak se s emocemi vyrovnat.

Nejlepší je odejít ze situace, která mou reakci vyvolala, někde se v klidu posadit a pustit si třeba podcast a háčkovat, což mozek rozptýlí a po chvíli se mi uleví. Dalšími takovými mechanismy je třeba psaní deníku nebo malování. Vím, že tohle je pro mě do budoucna největší výzva, protože například v práci nebo při cestování si nemůžu odskočit namalovat obraz, ale doufám, že časem si (i s pomocí psychoterapie) najdu mechanismy, jak své emoce alespoň trochu regulovat tak, abych nemusela spoléhat na medikaci.

Tohle jsou za mě asi 3 nejdůležitější body, které si z nemocnice odnáším. Pokud by tě zajímalo, jak probíhá adaptace doma, nebo by tě bavily pravidelné články zaměřené na mental health a mé další fungování, dej mi vědět do diskuze nebo na IG @magdacizek.

Opatruj se!

Pokud se ty nebo někdo v tvém okolí potýká s problémy s duševním zdravím a tápeš, na koho se obrátit, vyhledej odbornou pomoc. Prvním krokem může být třeba:

Linka bezpečí (Sdružení Linky bezpečí): 116 111 (nonstop), ZDARMA (pomoc pro děti, mládež a studující do 26 let).

Linka první psychické pomoci (Cesta z krize): 116 123 (nonstop), ZDARMA (krizová pomoc pro dospělé).