Magda in psychárna vol. 3

First things first, jeden z důvodů, proč jsem se 3 roky zuby nehty bránila hospitalizaci, bylo hlavně to, že jsem zvyklá mít svůj klid a prostor. Jakožto jedináček jsem vždy měla svůj pokojíček a i při studiu a práci jsem vždy žila maximálně se svým partnerem, takže žádní spolubydlící for me.

Věděla jsem, že na pokoji budu ve více lidech, a upřímně mě to hodně děsilo. Koupelna je navíc společná i s vedlejším pokojem a já se fakt bála, jak to budu zvládat.

Moc mi pomohlo vzít si svoje comfort věci jako třeba svou oblíbenou deku na spaní, ať nemusím spát v nemocničním, moje fav plyšáky nebo třeba mikiny.

Co se týče kosmetiky, nakoupila jsem produkty v drogerii s cute obalem a zabalila si jeden osvědčený krém na obličej, protože vím, že když mám špatné psychické stavy, mám s osobní hygienou velký problém a chtěla jsem se aspoň trochu motivovat novou výbavou.

Pokoj i koupelnu nám navíc každý den uklízí, na nás je jen zodpovědnost za pořádek v našich skříních a na nočních stolcích. Navíc máme v rámci oddělení nejrůznější služby – třeba na prádlo, nošení jídla, zalévání květin a podobně. O tyto služby se hlásíme nebo nás někdo nominuje během skupinového sezení tzv. „komunity“, která se koná jednou za týden. Volen je i předseda oddělení, který má fungovat jako spojka mezi zdravotnickým personálem a pacienty.

Co se týče spolubydlících, na terapeutickém oddělení je člověk obklopen lidmi, kteří jsou v podobném psychickém stavu, takže pochopí, když během dne spíš, brečíš a chováš se „divně“. Venku se lidé s psychickými problémy často musí maskovat a předstírat, že jsou OK, tady to naopak není vůbec potřeba a je třeba být upřímný sám k sobě, psychologům i doktorům, aby se ti dostalo adekvátní pomoci.

Na závěr bych jen chtěla říct, že pokud se necítíš dobře a hospitalizaci zvažuješ, opravdu se nemusíš bát a je super říct si o pomoc. A taky zjistíš, že v tom nejsi sám/sama. <3 Posílám hugs a budu se těšit zase u dalšího dílu!