Magda in psychárna vol. 1

TW: depression/mental health issues

Co se ti vybaví jako první, když se řekne hospitalizace na psychiatrii? Elektrošoky, svěrací kazajka nebo vypolstrovaná místnost?

Taky jsem absolutně nevěděla, co od hospitalizace čekat. Stud střídala panika, ale pak už to prostě jinak nešlo, úzkosti, deprese a panické ataky mě začaly omezovat v běžném životě natolik, že jsem se rozhodla hospitalizaci zkusit – hůř mi to totiž přeci udělat nemůže.

A jak se vlastně stalo, že jsem na „psychárně“?

Vlastně jsem asi celkem „normální“. Na první pohled vedu spokojený, ba možná i úspěšný život, který by mi pár lidí mohlo závidět. Vystudovala jsem vejšku v Anglii, pak dostala vysněnou práci, kde mi šéfovou dělá kamarádka, žiju s přítelem a kocourem v podnájmu v Plzni.

Prostě holka, co má možná podle některých všechno. Ale tahle holka si prošla několika traumaty, které jí zanechaly šrámy na duši. Se kterými si neví rady, a tak dělá, že neexistují, protože se bojí říct si o pomoc.

Zraněná duše totiž zvenčí není vidět, ale to neznamená, že bolí méně. Navíc čím víc tyhle problémy ignorujeme, tím víc na nás zákeřně číhají a připomenou se každou chvíli.

Lidé, kteří si bojem s duševním zdravím neprošli, tohle asi těžko pochopí. I já sama jsem k tomu byla dříve skeptická, však všechno se dá zvládnout. Myslela jsem si, že jsou lidi prostě jen slaboši, co se litují a utápí ve vlastních problémech. Já vždycky všechno zvládla a vydržela, kladla jsem si velké cíle, které se mi dařilo celkem obstojně plnit.

Necítím se na to zabíhat do úplných podrobností, ale ve 23 letech se mi stalo něco, co mnou naprosto zamávalo, a moje víra v to, jak by svět měl fungovat, se otřásla v základech. A zatím se to nevrátilo zpátky.

Tak jsem poprvé byla u psychiatra. Začala jsem brát antidepresiva a snažila se žít dál, „normálně“ jakoby nic, našla si kluka, v práci i osobním životě jsem fungovala. Ale jako kdybych se na to vše jen dívala. Všechno, co jsem dělala, jako kdyby to dělala nějaká jiná Magda. Už jsem nevěděla, co mi dělá radost, co chci, jaké mám cíle a jak se chovat.

Cítila jsem jen prázdno uvnitř sebe, černou díru, která polyká vše pozitivní, co se mi děje, až ze mě nezbylo vůbec nic. Při životě mě poslední 2 roky udržovala hlavně starost o mé okolí, na svoje potřeby jsem přestala brát ohled, protože proč bych taky dělala něco pro sebe, když se nemám ráda a už se ani nepoznávám. 

Už to takhle dál nešlo. I věci, které jsem dřív zvládala, mi přestaly jít a já jen hnila v posteli. Potřebovala jsem intenzivnější pomoc, než jen jedno sezení u psychiatra za měsíc a brát prášky.

Psychiatrička mi hospitalizaci doporučovala už přes 3 roky a já se konečně rozhodla odhodit stud z toho, co si o mně okolí pomyslí, a nastoupila jsem v podstatě ze dne na den na psychoterapeutické oddělení v psychiatrické nemocnici.

Pointou hospitalizace je hlavně oproštění od každodenních povinností, pravidelný režim a „safe space“, ve kterém člověk může prožít všechny emoce s terapií spojené bez toho, aniž by zasahovaly do běžného života i blízkých vztahů. A samozřejmě také dohled odborníků a pravidelné psychoterapie.

Teď mám za sebou několik prvních dní. Šíleně jsem se hospitalizace bála, měla jsem iracionální strach naprosto ze všeho a všech, ale jakmile se za mnou zaklaply dveře mého pokoje, zároveň se mi hrozně ulevilo. Zvládla jsem poprvé v životě myslet na sebe a říct si o pomoc. 

Dej mi vědět do diskuze pod článkem nebo mi napiš na Instagram @magdacizek, co bys o hospitalizaci na psychiatrii chtěl/a vědět. Těším se na tebe zase u dalšího dílu, kdy si dáme takový day in life! ily <3