Líza Braunová: Heroin chic je zpátky, ale co dělají poruchy příjmu potravy s naším tělem a psychikou? 

Heroin chic je zpátky a narůstá počet videí glamorizující extrémní štíhlost, lean bodies, počítání kalorií nebo videa typu „what I eat in a day“. Víme, jak rychle pracují algoritmy na sociálních sítích. Koukneš na jedno video, kde někdo ukazuje, co přesně snědl za den a najednou jich máš na for you page dalších pět. Je skvělé cítit se ve svém těle dobře a pokud cítíš, že bys chtěl*a dát dolů pár kilo, nebo se trošku vyrýsovat cvičením, není na tom nic špatného.

Problém začíná v momentě, kdy na hubnutí, kalorie a na to, jak vypadáme myslíme několikrát denně. O hubnutí se často mluví jako o „cestě k lepší verzi sebe sama“, jenže pokud za tím stojí dlouhodobá podvýživa dopadá to i na to, jak se cítíme, funguje a jak přemýšlíme. Mozek totiž není od těla oddělený, je jeho součástí.

Jak je možné, že podvyživené celebrity fungují „normálně”? 

Když vidíme, jak rychle celebrity nebo influencerky mění vzhled svých těl podle toho, co je zrovna trendy, je snadné nabýt dojmu, že extrémní štíhlost nemá žádné následky. Je nutné si ale připomenout, že to, co na sociálních sítích vidíme, je jen malý střípek reality.

Influenceři a celebrity nám ukazují jen to, co chtějí, aby bylo vidět. Možná vidíme fotografie z focení, několikaminutové video nebo rozhovor, na který se celebrita celý den připravovala a vyčerpala na něj celou svou energii. Nevidíme únavu, problémy se soustředěním, zimu, vypadávání vlasů ani zdravotní komplikace, které mohou dlouhodobou podvýživu provázet.

Mnoho veřejně známých osobností má navíc kolem sebe tým lidí od stylistů přes vizážisty až po asistenty, kteří jim pomáhají zvládat běžné povinnosti. Právě ty, na které „normální“ člověk procházející si PPP sílu nemá. Střípky, které na internetu vidíme vytváří iluzi, že extrémní štíhlost je snadno udržitelná. Zkrátka celebrity si mohou dovolit mnohem snadněji podváhu, než normální pracující člověk.

Diskuze se ve většině případů točí kolem vzhledu, zapomíná se ale na to, co se děje uvnitř těla. Jaké mají extrémní diety a rychlé hubnutí dopad na naše tělo na náš mozek?

Kolik toho mozek za den „sní”? 

Mozek denně spotřebuje přibližně 20 % naší celkové energie, přestože tvoří jen asi 2 % tělesné hmotnosti. Pokud je organismus vystaven dlouhodobému energetickému deficitu (typicky v řádu týdnů až měsíců, například u poruch příjmu potravy nebo výrazné kalorické restrikce) tělo začne s energií hospodařit úsporněji.

V rámci tzv. survival mode hierarchy jsou přednostně udržovány funkce nezbytné pro přežití, jako je činnost srdce, dýchání, termoregulace nebo bazální metabolismus. Mozek sice zůstává prioritním orgánem, ale jeho fungování se může dostat do „úsporného režimu“.

Nejvíce jsou ovlivněny energeticky náročné procesy, jako je pracovní paměť, pozornost, kognitivní flexibilita, rychlost zpracování informací nebo regulace emocí, protože právě ty vyžadují vysokou synaptickou aktivitu. Tyto změny se mohou navenek projevit jako tzv. brain fog, horší soustředění nebo pocit mentálního zpomalení.

Jak souvisí pokles šedé i bílé hmoty s PPP?

Dlouhodobá podvýživa se neprojevuje pouze na fungování mozku, ale i na jeho struktuře. Magnetická rezonance u pacientů s anorexií opakovaně ukazuje snížení objemu šedé i bílé hmoty a zvětšení mozkomíšních prostor, což odráží úbytek mozkové tkáně během hladovění.

Dobrou zprávou je, že většina těchto změn se po obnovení hmotnosti alespoň částečně upraví, zejména pokud je léčba zahájena včas. U lidí s dlouhodobou a závažnou anorexií však některé změny mohou přetrvávat i po zotavení, což je jeden z důvodů, proč odborníci zdůrazňují význam časné léčby.

Proč najednou tělo jede na „optimalizovaný režim”? 

V momentě, kdy tělo nedostává dostatek živin, jede mozek na takzvaný „optimalizovaný režim“ a zkrátka nám to tolik nemyslí. Kognitivní flexibilita je schopnost mozku přizpůsobovat se změnám, přecházet mezi různými myšlenkovými okruhy a řešit problémy. Jedná se o kapacitu a funkci umožňující rychle reagovat a přizpůsobovat se.

Právě tato schopnost lidem s PPP často chybí. Je pro ně tedy mnohem náročnější vidět celé kontexty situací. Soustředí se na klesající váhu, na kalorie, které snědli, ale nesoustředí se na to, jak rychle jim dochází energie, jak často mají „zamlžené” myšlení, padající vlasy či bolesti kostí. 

Proč je anorexie tak náročná na léčbu?

Anorexie je považována za jednu z nejobtížněji léčitelných psychiatrických diagnóz právě kvůli tomu, že se jedná o egosyntonní onemocnění. Možná tohle složité slovo slyšíš poprvé, ale hned ti to vysvětlím. Znamená to, že nemoc je v souladu s tím, jak člověk v danou chvíli vnímá sám sebe (s naším egem). Zatímco například u obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD) bývají vtíravé myšlenky většinou egodystonní (člověk je nechce, vadí mu a snaží se jich zbavit), u anorexie může být kalorická restrikce nebo další úbytek hmotnosti vnímán jako osobní úspěch, důkaz disciplíny nebo kontroly.

Přibírání na váze pak neznamená jen změnu vzhledu, ale i pocit ztráty něčeho, co se stalo součástí vlastní identity a kontroly nad sebou. Právě to může výrazně snižovat motivaci k léčbě.

Podvýživa navíc ovlivňuje i způsob, jakým mozek zpracovává informace. Výzkumy ukazují, že lidé s anorexií často vykazují vyšší míru kognitivní rigidity, tedy obtížněji mění zaběhnuté vzorce myšlení a hůře přepínají pozornost mezi různými informacemi. Velkou část mentální kapacity pak zabírají vtíravé myšlenky na jídlo, kalorie, pohyb nebo tělesnou hmotnost. 

PPP a sociální vazby

PPP ale neovlivňují jen mozek nebo tělo. Postupně začnou zasahovat i do vztahů s našimi blízkými. Jídlo totiž není jen prostředkem k získání energie, tvoří také důležitou součást našeho společenského života. Stačí se zamyslet nad tím, jak probíhá většina oslav. Jídlo je něco, z čeho má většina lidí požitek a tak ho často společně sdílíme.

Pro člověka s anorexií se ale právě tyto situace mohou stát zdrojem intenzivního stresu. Restaurace znamená nejistotu, protože není možné přesně spočítat kalorie. Výběr jídla se může změnit v dlouhé vnitřní počítání a přemýšlení nad tím, která varianta bude „nejbezpečnější“. Často se přidává i strach z otázek okolí nebo z toho, že si někdo všimne změněného vztahu k jídlu. Lidé se pak začnou společným večeřím nebo oslavám raději úplně vyhýbat.

Zároveň podvýživa sama o sobě může zvyšovat podrážděnost, únavu a emoční nestabilitu. Okolí si postupně začne všímat, že je jedinec „najednou jiný“. Tělo je v konstantním survival modu a tak se člověk může začít uzavírat sám do sebe nebo být podrážděný. Ve skutečnosti za tím ale nemusí být nezájem o vztahy, ale nemoc, která postupně zabírá stále větší prostor v jeho myšlení i každodenním fungování.

Léčba a psychoterapie 

Jedním z klíčových kroků v léčbě anorexie je obnovení výživy a tělesné hmotnosti. Výzkumy ukazují, že při dostání pacienta na zdravou váhu se částečně obnovují i některé kognitivní funkce, například pozornost, pracovní paměť nebo schopnost pružněji přemýšlet. Mozek má znovu dostatek energie na to, aby nebyl fixovaný jen na přežití a kontrolu. Teprve v této fázi bývá psychoterapie často účinnější.

Nejčastěji se využívá kognitivně-behaviorální terapie (CBT-E), která pracuje s myšlenkami o jídle, těle a vlastní hodnotě. U lidí s aktivní anorexií je ale tato práce složitá. Proto se stále častěji využívá také kognitivní remediační terapie (CRT). Ta se nezaměřuje přímo na jídlo, ale pomocí jednoduchých kognitivních cvičení trénuje flexibilitu myšlení, schopnost přepínat mezi různými funkcemi a vidět souvislosti. Může tak pomoci vytvořit lepší základ pro následnou psychoterapii.

A co dál? 

Poruchy příjmu potravy jsou kombinací biologických, psychologických a sociálních faktorů, které výrazně ovlivňují myšlení i chování. Anorexie zároveň patří mezi psychiatrické diagnózy s nejvyšší mortalitou, a to jak kvůli zdravotním komplikacím, tak zvýšenému riziku sebevražd.

To ale neznamená, že neexistuje cesta ven. Mozek je schopen neuroplasticity a tělo má schopnost se zotavit. Ideály krásy se neustále mění a sociální sítě i média často posouvají hranice toho, co je považováno za „atraktivní“. Tento obsah nejvíc dopadá na mladé lidi, u kterých se teprve formuje vztah k vlastnímu tělu i identitě. Připomeňme si tedy, že je důležité zůstat kritičtí vůči obsahu, který na sociálních sítích konzumujeme. Buďme na sebe hodní a starejme se o svoje tělo jak zvenku, tak zevnitř. 

Pokud si procházíš PPP, zkus vyhledat pomoc ať od profesionálů, nebo od blízkých. Nejtěžší je být na tyto věci sám*sama. 

Centrum Anabell – odborné poradenství a terapie pro poruchy příjmu potravy https://www.anabell.cz
Nepanikař – zdarma aplikace s krizovou pomocí, chatem a kontakty na odborníky https://nepanikar.eu
Linka Anabell – krizová telefonická a chatová pomoc https://www.anabell.cz/sluzby/linka-anabell/
Linka první psychické pomoci – nonstop krizová linka 116 123 (24/7)