Líza Braunová: „I’m always in that house.“ Jak moc nás ovlivnilo prostředí, ve kterém jsme vyrůstali 

Co charakterizuje toxické domácí prostředí?

Nemusí se nutně jednat o fyzické násilí nebo křik. Občas jde o mnohem nenápadnější vzorce chování, ale pojďme se na ně společně podívat. 

Podmíněná láska: Velmi častá je takzvaná podmíněná láska. Rodiče svou lásku a péči dávají tak trochu na příděl. Není to samozřejmost, ale něco co si musíš zasloužit, např. dobrými známkami. To dětem může dodávat pocit, že je rodiče mají rádi za to, co dělají, ne za to, kým jsou. 

Nepředvídatelnost: Žiješ v neustálém napětí, protože nikdy nevíš, v jaké náladě rodič přijde domů. Může nastat dusno kvůli maličkosti, např. jsi položila příbor moc hlasitě, nebo nedala ovladač od televize „na své místo”. Neustále „chodíš po špičkách“ (walking on eggshells) a tvůj nervový systém je v režimu permanentního skenování hrozeb a napětí. 

Hranice a invazivita: Porušování hranic a invazivita jsou v toxických domácnostech běžná záležitost. Neexistuje soukromí, jak fyzické, tak emoční. Rodiče mohou číst tvůj deník, zakazují ti zavřít si dveře od pokoje, nebo tě citově vydírají, když se snažíš osamostatnit. Jsi pod konstantním dohledem a jakýkoliv pokus o nastavení hranic je vnímán jako útok nebo zrada.

Triangulace: Pokud máš sourozence, možná jsi zažil*a triangulaci. Triangulace v psychologii je manipulační technika, kdy jedna osoba (často s narcistními rysy) záměrně zapojuje třetí stranu do konfliktu mezi dvěma lidmi. Cílem je získat kontrolu, potvrdit vlastní pravdu, vyvolat žárlivost nebo izolovat oběť. Rodiče nenápadně poštvávají sourozence proti sobě, třeba skrze porovnávání. Cítíš se v neustálé kompetici a máš pocit, že nikdy nejsi „dost dobrá“.

Parentifikace: Z rodičů se stávají děti a z dětí rodiče. Toxický rodič není schopen zvládat a regulovat vlastní emoce a raději je přenáší na dítě. Z dítěte je najednou terapeut nebo vztahový poradce, kdy musí řešit hádky rodičů, uklidňovat je, nebo dávat životní rady. Děti tak přichází o dětství ale i oporu, kterou by v rodičích měly pociťovat. Najednou se totiž neopírají oni o rodiče, ale naopak. 

Nedostatek odpovědnosti: Slovo „promiň” téměř neexistuje, nebo přichází jen velmi zřídka. Konflikt se většinou zamete pod koberec, nebo se svede na dítě. Postupem času možná dokonce začneš i ty věřit, že jsi v jádru opravdu „špatný*á“.

Gaslighting: Dítě tak trochu žije skrz pokřivenou realitu rodičů, protože právě jejich slovo vždy nakonec platí. Slýchá věty jako „To se nestalo,“ „Jsi moc citlivá,“ nebo „Vymýšlíš si“.

Neurobiologie strachu: jaký je vliv na amygdalu?

Vyrůstání v toxickém prostředí, kde dítě musí neustále a přehnaně vnímat změny nálad rodičů, může fyzicky modelovat jeho mozek. Dát si pozor na rychlost a hlasitost kroků táty v chodbě, jak silně práskly dveře nebo jak moc velký hluk udělaly položené klíče na stůl. To všechno byly pro mnohé z nás hlavní ukazatelé toho, jestli se máme raději zavřít do pokoje a chvíli být potichu. Mnohé studie ukázaly, že u jedinců vyrůstajících v toxickém prostředí se amygdala zvětšila a stala se citlivější. Nejde tedy o jakousi „přecitlivělost” dítěte, ale o reálné biologické dopady. Amygdala je struktura v mozku, která funguje jako centrum emocí, zejména strachu, úzkostí a agresivity. Studie od Tottenham et al. (2010), se zaměřila na děti, jež zažily rané trauma nebo deprivaci a potvrzuje, že děti vystavené stresujícímu prostředí vykazují větší objem amygdaly. Tento nárůst je spojen s tím, že mozek se snaží adaptovat na hrozby. V podstatě „posiluje sval“, který detekuje nebezpečí.

V dospělosti se pak občas přistihneme, že na nějaké vjemy reagujeme jinak než ostatní. I Když už bydlíme sami a nejsme malí, jsme v neustálém stavu hypervigilance (přehnané ostražitosti).

Invisible Loyalty: proč je tak těžké se v dospělosti zbavit nezdravých vzorců myšlení naučených z domova?

V dospělosti můžeme zažívat něco, čemu se říká neviditelná loajalita. Jedná se o koncept z rodinné terapie, kdy děti zůstávají loajální rodičům i za cenu vlastního nekomfortu. Podvědomě si děláme některé situace složitější, než bychom museli. Například jsme se v dětství naučili, že si všechno musíme zasloužit a tak dnes podvědomě sabotujeme chvíle, kdy nám věci jdou snadno nebo kdy nám někdo nabízí pomoc jen tak, z čisté laskavosti. Máme pocit, že pokud se u nějakého úspěchu dostatečně „nezapotíme“ nebo netrpíme, tak není skutečný, nebo na něj nemáme právo. Tato neviditelná loajalita nás nutí setrvávat v náročných podmínkách jen proto, abychom nezradili staré rodinné pravidlo, že odpočinek je špatný a radost si člověk musí opravdu zasloužit.

Vzorce z dětství v nás přetrvávají a je velmi těžké se od nich odprostit nebo se „přeučit”. Občas se dokonce cítíme provinile, když věci chceme dělat podle sebe a ne podle toho, jak nás to rodiče v dětství naučili. Nacházíme se tak ve smyčce dysfunkčních vzorců chování, které jsou v nás hluboce zakořeněné. 

Existuji 4 typy citovych vazeb: 

Bezpečná vazba (secure attachment): dítě si dokáže vybudovat důvěru, regulovat své emoce. 
Úzkostná vazba (anxious/preoccupied attachment) je narozdíl od té bezpečné velmi nekonzistentní. Dítě se silně přimyká a bojí se opuštění. 
Vyhýbavá vazba (avoidant attachment) se vyznačuje podle názvu odmítavým chováním, děti mají tendenci se spoléhat jen na sebe a snaží se v sobě potlačit potřebu blízkosti. 
Dezorganizovaná vazba (disorganized attachment) dokáže být velmi chaotická. V dětství jednotlivci neví, zda se přiblížit, či vzdálit. Lidé mají zároveň strach z blízkosti i opuštění. 

To, jaký typ citové vazby jsme si v dětství vytvořili, by se nám později podle mnoha psychologů a psycholožek měl odrážet i do vztahů. Proto si občas nacházíme partnery podobné našim rodičům. Právě ti nám totiž poskytnou podobný styl lásky tomu, který známe z dětství. Možná si myslíme, že to je ten jediný, na který máme právo. 

Toxická domácnost se v nás tedy může držet do dospělosti. Pokud jsme například v dětství zažili gaslighting, je pro nás mnohem těžší naslouchat a hlavně věřit vlastním emocím. Najednou už to není rodič, kdo zpochybňuje, jak se cítíme, ale my sami. V situacích křivdy máme tendenci zlehčovat naše emoce a říkat si, že jsme možná jen přecitlivělí. Naučili jsme se totiž, že naše vlastní intuice je nespolehlivý nástroj, a tak se v dospělosti raději opíráme o úsudky ostatních. 

A jak s tím dnes pracovat? 

Nejlepší zpráva je, že dnes už nejsme bezbrannými dětmi. Minulost si sice nosíme v sobě, ale můžeme si vybrat, jak moc ji necháme nás ovlivňovat. 

Stejně jako u všeho, prvním krokem bývá uvědomění. Tentokrát se pokusme neopakovat strategii zametávání problémů pod koberec, ale postavme se jim čelem. Pokusme se pojmenovat to, co pociťujeme a nebojme se vyhledat odbornou pomoc. Terapii bychom v první řadě měli brát jako péči o sebe a péče není jen fyzická, ale také psychická. 

Pokus se více věřit vlastním pocitům a trošku ztišit toho kritika, kterého v hlavě máš. Jak jsem zmiňovala, dnes už nejsme bezbranní (i když se tak občas stále můžeme cítit), ale můžeme do nějaké míry přebrat kontrolu nad našimi myšlenkami a postupně změnit ty staré dysfunkční vzorce, které jsme se v dětství naučili.