Líza Braunová: Mothering your partner je neviditelná vztahová past, do které padá spousta žen

Co to znamená? 

Mothering your partner v překladu znamená mateřsky pečovat o partnera. Pečovat o někoho způsobem, jakým pečujeme o dítě a nastolit tedy jakousi nezdravou dynamiku v rámci partnerského vztahu. 

Jak se mothering projevuje v každodenním životě? 

Jedeš s přítelem na dovolenou, kterou jsi celou naplánovala ty. Pro jistotu mu zabalíš kufr, protože víš, že jinak by určitě na něco zapomněl. Najdeš letenky i hotel a on se jen dostaví na letiště. Na pláži mu musíš připomínat, aby se namazal spfkem, v kolik a kam půjdete na oběd, nebo kdy se má napít, aby náhodou nebyl dehydratovaný. Víš, že kdyby ses nepostarala ty, tak se to nestane. Pro tebe a tvůj vnitřní klid je jednodušší přebrat iniciativu a udělat krůček navíc za vás oba. Bez toho, aniž by sis to uvědomovala, se najednou staráš o svého dospělého partnera jako o své dítě. Potom o tom vtipkujete s kamarádkami u kávy a říkáte si „co by si ti chlapi bez nás počali?’’ 

Možná si říkáš, že toto všechno děláš jen z lásky a přirozené potřeby o partnera pečovat. Kdy se ale z láskyplné péče stává rutina, která vede k nezdravé dynamice ve vztahu?

Weaponized incompetence: co to je a jak ji rozpoznat?

Ruku v ruce s tímto chováním jde weaponized incompetence (záměrná neschopnost), která se typicky vyskytuje v partnerských vztazích a jedná se o formu manipulace. Partner jednou špatně vypere prádlo, a ty se pak rozhodneš převzít praní za vás oba, aby ses vyhnula tomu, že bude bílé oblečení znovu zašedlé. 

Nebo například neustále zapomíná sledovat termíny (ať už jde o vrácení knih do knihovny, zrušení zkušební verze aplikace nebo odpověď na důležitou zpráv). Stává se to opakovaně a přináší to zbytečné poplatky nebo komplikace. Začneš tyto věci hlídat za něj. Místo komunikování problému s partnerem, se rozhodneš převzít odpovědnost a raději se „o vše postarat sama”. Postupně si vytvoříš roli té, která „má přehled“, zatímco partner se na tvou organizaci začne automaticky spoléhat

Nechci tvrdit, že pokud tvůj partner jednou udělá něco špatně, tak se tě automaticky snaží manipulovat. Občas něco zapomenout nebo pokazit je lidské, ale je důležité nemít vždy růžové brýle na nose a dát si pozor, jestli v chování druhého není určitý pattern. Je totiž možné, že práci, kterou měl udělat, záměrně  „odfláknul” a nechal to na tobě.

Vztahy nikdy nejsou „padesát na padesát” a je normální, že si povinnosti rozdělíte, tak jak vám to vyhovuje. Pokud ale máš pocit, že všechno takzvaně „visí” na tobě a partnerovi musíš pětkrát připomínat i termín u zubaře, je na čase se zamyslet nad dynamikou, která ve tvém vztahu panuje.

Teorie citové vazby – co to je a jaký mají vazby v dětství vliv na naše vztahy v dospělosti?  

Abychom tomu lépe porozuměli, ohlédněme se k teorii citové vazby, se kterou v roce 1969 přišli John Bowlby a Mary Ainsworth. Tato teorie ve zkratce zkoumá citové přilnutí dítěte k matce a dalším blízkým osobám. Podle ní mají lidé vrozenou potřebu vytvářet blízké emocionální vztahy, které slouží jako bezpečná základna umožňující dítěti zkoumat svět, ale také jako takový pomyslný přístav, do kterého se můžou vrátit v případě nejistoty. 

Způsob, jakým pečující osoba reaguje na potřeby dítěte, formuje způsob kterým člověk rozumí sobě, druhým a blízkosti. To, jaký typ vazby si v dětství vybudujeme, by tedy podle mnoha psychologů a psycholožek mělo mít vliv na naše dospělé romantické vztahy.

U člověka, který si v dětství prošel nedostatkem podpory, se může vyvinout několik druhů vazeb, které se pak promítají do našich dospělých vztahů. Jednou z nich je úzkostná vazba. Ta je narozdíl od té bezpečné velmi nekonzistentní. Dítě se silně přimyká a bojí se opuštění. Později se nám tento strach promítá do vztahů a my potřebujeme od ostatních časté ujišťování. Někdy tento typ vazby může vést k přehnané péči o partnera.

Úzkostná citová vazba nejčastěji vzniká v emočně nestabilním a nepředvídatelném prostředí, kde dítě nemá jistotu, zda a kdy budou jeho potřeby naplněny. Typicky jde o prostředí, kde je péče rodičů velmi nekonzistentí. Občas bývají milující a o své dítě pečují, jindy se naopak chovají chladně až nepřítomně. Dítě jako odezvu musí zesilovat své emoce (pláč nebo naopak přilnutí), aby získalo pozornost rodičů. 

V takovém prostředí se dítě učí, že blízkost není samozřejmá, ale je třeba si ji neustále hlídat a „zasloužit“. V dospělosti se to může projevit silnou potřebou ujištění, strachem z opuštění a tendencí přebírat nadměrnou odpovědnost za vztah či partnera, což může vést i k dynamikám typu mothering your partner. 

Jaký typ lidí může mít potřebu přehnaně pečovat? 

Lidé s úzkostnou vazbou mohou často  spirálovat ve svých myšlenkách nebo přehnaně analyzovat chování partnera. Svému partnerovi by se tedy snažili vyhovět převážně ze strachu z opuštění. Naopak podle sociálního psychologa Shavera by lidem s úzkostnou vazbou měl právě strach ze ztráty druhého a jejich self-focus překážet v pečování o druhé. 

Jde tedy o to, jaký přístup zvolíme, abychom sami sebe ujistili a ukojili naše vnitřní strachy. Pro někoho to bude přehnaná péče a tím pádem takzvaný “mothering”, pro druhé to bude například onen self-focus.. 

Attachment styles se v každém z nás projevují rozdílně, a jak to v psychologii bývá, není možné s jistotou předpovědět něčí chování. Studie s názvem “Childhood parentification and the impact on adult intimate relationships. A scoping review.” zpracována v roce 2022 Mathiasem se například zaměřila na jedince, kteří v dětství zažili tzv. parentifikaci. Jedná se o situaci, kdy dítě nebo teenager přebírá vývojově nevhodnou zátěž dospělých rolí a odpovědností v rodině. Parentifikace se obvykle dělí do dvou hlavních typů: instrumentální, kdy dítě vykonává praktické úkoly jako vaření, úklid nebo péči o sourozence, a emoční, kdy poskytuje rodičům emocionální podporu, řeší jejich konflikty či starosti. Takové zkušenosti mohou ovlivnit schopnost navazovat zdravé mezilidské vztahy v dospělosti, a často se promítají do situací, kdy jedinec přebírá přehnanou odpovědnost za partnera, jako je tomu u „mothering your partner“.  

Jakou roli hraje společnost? 

Je také nutné se pozastavit nad postavením žen ve společnosti. Ženy jsou idealizovány za schopnost pečovat a jejich empatii. I přesto, že plno psychologických studií potvrzuje větší biologické předpoklady k empatii u žen než u mužů, je nutné brát v potaz i environmentální a kulturní vlivy. Od žen se často očekává, že budou v partnerských a rodinných vztazích zastupovat role pečovatele. Ženy proto často zažívají takzvaný benevolentní sexismus, což jsou postoje, které se navenek tváří jako pozitivní nebo ochranitelské k ženám, ale naopak favorizují muže a jejich postavení ve společnosti. Je to forma skrytého sexismu, která romantizuje stereotypní představy o ženách jako o něžných, pečujících bytostech a tím často nenápadně podkopává genderovou rovnost. 

Dalo by se tedy odvodit, že právě proto se takzvané „mothering their partner” vyskytuje častěji u žen než u mužů. Ženy podvědomě cítí nátlak společnosti, která se je snaží zaškatulkovat do těchto „pečovatelských” rolí. Některé z nich podléhají a podvědomě přebírají iniciativu, aby svým partnerům zajistily pohodlí a svým „ideálním” chováním, si je pojistily.

V momentě, kdy ve vztahu bere jeden nekompromisně všechnu odpovědnost na sebe, je druhý postaven do poměrně pasivní pozice. Vzpomeň si na group projects ve škole, kdy se jeden ze skupiny postaví do pozice leadera. Ostatní zaúkoluje a sám si ukousne největší kus práce. Možná jsi to byl*a právě ty. Ostatní se s tímto „leaderem” nemají chuť dohadovat, a tak souhlasí. Proč by taky neměli, když to znamená, že mají o polovinu práce méně, že? Podobně to může fungovat i ve vztazích. 

Starost o druhého, nebo lehký victim complex? 

Lidé, kteří ve vztahu přebírají vedoucí a pečovatelskou roli až do míry „motheringu“, mohou zároveň vykazovat i lehký victim complex. Tím, že dělají většinu věcí sami, si zároveň mohou udržovat narativ „všechno stojí na mně“. Tento postoj jim umožňuje potvrzovat si vlastní hodnotu skrze péči, ale zároveň posiluje nezdravou dynamiku, v níž se cítí přetížení, nedocenění, ale i nepostradatelní.

A co teď? 

Pokud ses během čtení tohoto článku přistihla, že některé situace až nepříjemně připomínají tvůj vlastní vztah, neznamená to automaticky, že musíš něco radikálně měnit. Mothering your partner nevzniká ze dne na den a často si ho dlouho ani neuvědomujeme. Základem změny je otevřená a upřímná komunikace. Místo tichého přebírání povinností zkus partnerovi popsat, jak se cítíš, co tě unavuje nebo co bys potřebovala dělat jinak. Stejně tak mu dej prostor, aby mohl sdílet svůj pohled na věc. Často totiž ani druhá strana netuší, že ti něco leží na srdci. Pokud se ale ve vztahu necítíš dobře a vnímáš, že ti bere víc energie než dává, vždy je možnost vyhledat si pomoc.

Například Institut moderní láska sídlící v Praze se zabývá celou tématikou spojenou se vztahy a problémy v nich. Nabízí párovou i individuální terapii, která nám může výrazně pomoci se zorientovat v tom, co právě prožíváme. Skvělý je také již zmiňovaný podcast Call Her Daddy od Alex Cooper a konkrétně epizoda Mothering your partner. Pokud bys ale raději zvolila trošku odbornější pohled na věc, v bibliografii cituji plno relevantních článků, které ti pomohou pochopit “mothering” více do hloubky.