Přihlášení se k heyfomo
Jak mluvit se svými blízkými o mental health?
Téma duševního zdraví je čím dál méně tabu. Jak o něm ale mluvit se svými blízkými? Jak jim nabídnout pomoc? A proč je důležité mít svoje hranice? Spojili jsme se s organizací Nevypusť duši, abychom na tyto otázky odpověděli.
Duševní zdraví se stalo jedním z nejdůležitějších témat naší generace a představuje pilíř, na kterém jsou náš život a jeho kvalita stavěny. Problémy spojené s mental health se mnohem častěji objevují ve veřejné debatě a lidem, kteří s ním stále natolik nepracují, je tak vysílán jasný a důležitý signál: mít duševní obtíže není slabost. Není se za co stydět.
I přesto, že je téma mezi mladými velmi frekventováno na sociálních sítích, realita může být trochu jinde. Pro mnohé z nás může být jednodušší se o duševním zdraví bavit na sítích než v reálném životě mezi čtyřma očima. I proto, že nám internet nabízí jakousi představu anonymity, a tedy ochranného štítu. Vést náročnou konverzaci o mental health se svými kamarády offline může být děsivější už jen z toho důvodu, že jsme tak více zranitelní.
Strach z vlastní zranitelnosti je naprosto validní, neměl by nás ale držet v naší vlastní hlavě. Mluvit se svými blízkými o našich duševních obtížích či o mental health obecně nám může poskytnout nejen důležitou míru podpory, ale také pocit, že jsme vyslyšeni.
Jak tedy začít se svými blízkými o mental health mluvit? Co říkat, jak ukázat svou podporu a čemu se raději vyhnout? Zeptali jsme se expertek z organizace Nevypusť duši. 👇
„To záleží na kontextu – jestli jsme třeba vypozorovali, že se našemu blízkému nejspíš něco děje, zachytili jsme tzv. varovné signály, nebo jestli se nám například už svěřil s tím, že ho něco trápí. Jsou to odlišné situace. Pokud si třeba všimneme, že je náš blízký delší dobu nezvykle smutný, unavený, ztrácí zájem o svět okolo sebe nebo se jeho chování jinak proměňuje a napadne nás, že by to možná mohlo souviset s jeho duševním zdravím, je zcela v pořádku ho oslovit.
To neznamená, že bychom mu hned měli nabízet návštěvu psychologa nebo psycholožky nebo se snažit odborníka*odbornici zastávat našimi silami. Naše role by měla být primárně podporující. K tomu, jak být blízkým oporou, máme v Nevypusť duši celý materiál. Jmenuje se Manuál pro blízké, který shrnuje několik zásad, které s vámi rádi sdílíme. Tedy: Jak pomoci někomu, kdo nejspíš prožívá duševní obtíže?“
Komu není rady, tomu není pomoci.
Kolik psychoterapeutů je třeba k výměně žárovky? Jeden, ale žárovka musí chtít.
„Motivace člověka je základem celého procesu. Pokud náš blízký o pomoc ani podporu nestojí, možná ještě nenastal čas, kdy je ji třeba. Je v pořádku držet si naše hranice a nesnažit se pomoct tam, kde je pomoc odmítána. Na druhou stranu je užitečné nabízet podporu, aby případně naše pomoc mohla být využita budouc v budoucnu. Výjimkou je situace, kdy je náš blízký ohrožením na zdraví sobě nebo jiným.“
Netlač a nenarušuj osobní prostor.
„Není snadné dívat se na někoho, kdo prochází těžkým obdobím: často můžeme mít nutkání vše vyřešit za něj nebo se pořád ptát: „Už sis tam zavolal?“. Asi tušíme, že tento postup moc dobře nefunguje a může vést spíš ke konfliktům nebo k tomu, že se náš blízký pod tlakem před námi uzavře. Proto doporučujeme netlačit, dát druhému prostor a nabízet pochopení. Nechat ho mluvit, naslouchat a nesoudit. I když zrovna nesouhlasíme a myslíme si, že známe řešení.“
Jen tak tam být může stačit
„Může se zdát, že je to málo. Blízkost, přijetí, pochopení a důvěra mají ale obrovskou moc a často fungují mnohem lépe než snaha o přímou pomoc.“
Nezapomínejme na pravidlo kyslíkové masky
„Možná to znáte z letadla: když se o slovo hlásí průšvih, nejprve nasadíme kyslíkovou masku sobě, teprve potom dítěti nebo tomu, kdo sedí vedle nás. Při pomáhání druhým bychom měli myslet především na naše vlastní duševní zdraví. Pokud my sami nebudeme v pohodě, nejspíš nám brzy dojde síla pomáhat druhým. Přistupujme k vlastnímu duševnímu zdraví stejně odpovědně, jako k zdraví blízkému, kterému chceme pomoci.“