Přihlášení se k heyfomo
Generace Z rozhoduje v Íránu o budoucnosti
Jakým způsobem probíhají v zemi protesty? A o co vůbec tamní mladá generace usiluje?
Už více než měsíc zmítají Íránem rozsáhlé protesty. Ty začaly poté, co v policejní vazbě zemřela 16. září po zatčení mravnostní policií 22letá Mahsi Amini za to, že údajně nenosila správně hidžáb. Podle svědků byla brutálně bita, načež upadla do kómatu a ve vazbě následně zemřela. Policie tyto informace odmítá, přesto ale událost způsobila v íránské společnosti rozsáhlé pobouření. Proti postupům policie i tvrdým zákonům namířeným proti svobodě žen začali v Íránu protestovat muži i ženy, mladí i starší. A jejich snahy o změnu nepolevují.
Íránská horolezkyně se poté, co při závodech neměla hidžáb, vrací domů. Hrozí jí nebezpečí?
Tou nejsilnější hnací silou je však mladá generace. Íránská generace Z totiž přichází s kreativními způsoby nenásilných projevů nesouhlasu. Některé ženy si vlasy střihají, jiné své hidžáby pálí a kolem ohňů tancují. Protestuje se na školách, univerzitách i v ropných společnostech.
To, že jsou současné protesty historickou změnou, dokládá i fakt, že íránská společnost nebyla už dekády natolik sjednocená jako právě nyní. Přestože v minulých letech docházelo k nejrůznějším protestům, vždy se týkaly jen jedné části společnosti. Nyní ale zemřela obyčejná žena, která nebyla aktivistkou a ničím se neprovinila. To Íránce natolik mobilizovalo, že se v zemi nyní odehrávají největší demonstrace od islámské revoluce v roce 1978.
Důležitou roli ve vzbouření mladých lidí hrají sociální sítě. V Íránu jsou základní lidská práva často přehlížena a záměrně opomíjena, ženy mají přísný povinný dresscode a na školách panuje genderová segregace. Když pak ale tato generace vidí na sociálních sítích, jak diametrálně odlišné životy žijí mladí lidé například v Evropě, jejich cílem se stává smazání kulturních rozdílů. I oni totiž mají právo na svobodu. Svobodu projevu, osobní bezpečnosti, shromažďování i třeba náboženského vyznání. To jsou základní lidská práva, která jsou pro Evropany často normou, pro íránskou společnost ale zatím jen snem.
Zda budou pokračující protesty úspěšné a docílí svržení íránského režimu, se zatím říct nedá. Jedno je ale jasné: Systém je po dlouhé době výrazně vnitřně rozdělen, k protestujícím se přidávají i někteří členové policie a napříč Evropou se zvedá vlna solidarity vůči íránským ženám. Dříve nebo později ke změně dojde, protesty však musí vytrvat a režim cítit bezprecedentní nátlak. Doufejme, že svoboda bude v Íránu brzy normou, tak jako je normou pro nás.
