Cítíme se méněcenně, když používáme AI?

Nastíním ti situaci: píšu článek a celý stojí na jednom specifickém pointu, ke kterému potřebuju jednu specifickou fotku. Vím, že existuje, viděla jsem ji vlastníma očima pár let zpátky na internetu. Je to trošku niche topic, ale nic obskurního, takže bych neměla mít problém ji najít, jenomže brouzdám Reddit a nic. Pak Twitter. TikTok. YouTube. Googlím. Nic. Chvíli mám pocit, že jsem tehdy halucinovala.

Je tu ale ještě jedna možnost. Vlastně dvě - vykašlu se na to a napíšu to jinak. Ta druhá? ChatGPT. Chvíli se sebou bojuju, ale velice rychle prohraju, protože tu fotku prostě potřebuju. Chat ji najde za dvě sekundy a ještě mi vypíše podobné případy se zdroji i kontextem. A já se cítím jak idiot.

It's boomer o'clock

Když jsem psala o AI společnících, došla jsem k pointu, že lidi rádi optimalizují svoje životy nejrůznějšími způsoby. Technologie je jeden z nich a umělá inteligence je jenom další bod na dráze rozvoje. Vždycky jsme měli nástroje, které nám usnadňovaly práci a tím pádem i život - kde bychom totiž teď byli bez ohně nebo elektřiny? Exactly.

Vždycky, když přijde nějaké zjednodušení, přijde i pocit, že by to vlastně takhle jednoduchý být nemělo. Dokážu si představit, že to pociťovali lidi, kteří ručně kopírovali knihy, v momentě kdy přišel knihtisk nebo když došlo na přechod z psacích strojů na počítače, když se vymyslela kalkulačka, šicí stroj nebo automatické zavlažování trávníků. Pokrok je objektivně skvělá věc, ale může nám ubrat na sebevědomí, protože zdánlivě znehodnocuje všechnu tu tvrdou práci, kterou jsme do něčeho celý život vkládali. Najednou je na to tool, který to zvládne za 10 minut a ten náš vypiplaný skill je ze dne na den překonaný.

Proč se cítíme méněcenně, když používáme AI softwary, nesouvisí ani tak s umělou inteligencí, jako spíš s představou, že nás práce má stát čas (a)nebo fyzickou námahu. Nic, co za něco stojí, totiž není zadarmo.

Ale zpátky k AI a k té fotce. Můj hlavní problém v té chvíli paradoxně nebyl, že jsem přispěla k naprosto zbytečné spotřebě vody v nějakém datacentru, ke klimatické krizi a nahrabala peníze do kapes lidí jako Peter Thiel (ačkoliv to jsou jedny z mých hlavních AI-hating pointů), ale docela obyčejně a asi i sobecky, že jsem prostě nezvládla něco tak easy, jako najít fotku na internetu. A hlavně to, že kdyby ChatGPT neexistoval, tak bych ji nejspíš neměla. Beru to nejenom jako morální failing, ale i selhání mých skills. (Možná to má ale i co dočinění s tím, že se vyhledávače v posledních letech citelně zhoršily, k čemuž AI taky přispívá, but that's neither here nor there.)

A není to náhodou práce?

Psychologie pro to má vlastní vysvětlení. Říká se tomu effort justification neboli ospravedlnění úsilí a někdy taky Ikea effect. Tenhle koncept vychází z Festingerovy teorie kognitivní disonance a naznačuje, že si lidé často více cení výsledků, když vyžadují větší úsilí (a to úsilí často ani výsledku nemusí odpovídat). Proto taky Ikea effect - nábytek je totiž mnohem hodnotnější a dokonce i zaslouženější, když si ho postavíme sami, namísto toho, aby nám ho „jenom“ někdo doručil domů a nedejbože ještě vynesl do obýváku. Tenhle „práce šlechtí“ přístup není nic nového, nikomu z nás není cizí a stejně tak jím všichni trpíme a asi vždycky budeme. Protože co jsme, když ne neustále něčím zaměstnaní...

Umělá inteligence tenhle způsob signalizování lidské hodnoty skrz práci dost narušuje. Už se totiž nemusíš prohrabávat desítkami studií a článků, když potřebuješ dělat rešerši (not me, yall stay safe tho), nemusíš vymýšlet email tvýmu šéfovi nebo doktorce, nemusíš se dělat hodiny s prezentací a dokonce ani nemusíš číst sto zpráv v group chatu, protože AI ti to dokáže shrnout.

Paul Jones ve svém článku pro The Conversation píše, že se tím mění emocionální význam naší práce a že tohle nepohodlí, které vzniká tím, že offshorneme některé tasky na umělou inteligenci, není jenom o tom, že máme najednou víc času, ale taky o tom, co o nás ten volný čas říká. Vydělávat stejný peníze za míň práce a mít víc volnýho času se totiž v naší společnosti zdá skoro nelegální. A přitom je to možná cíl, ke kterému bychom měli směřovat. Tím ale nechci říct, že by se to mělo dít způsobem, který aktivně ničí naši planetu.

Idk how to feel vlastně

Z pohledu progresu je odsuzování AI dost boomerovská záležitost. Jsou oblasti, kde je reálně nápomocná a má pozitivní dopady - letos se například vědeckému týmu na Cambridge University podařilo s pomocí AI vytvořit nový typ vakcíny proti koronavirům a je docela důležitý vědět, jak se jim to povedlo. Neudělali to tak, že by dali Claudovi prompt „Vytvoř vakcínu,“ ale AI algoritmu předali genetické záznamy velké skupiny virů a ten pak identifikoval části viru, které se opakovaly a tím pádem i způsob, jakým by vakcína mohla bojovat proti celé skupině existujících, ale teoreticky ještě nezmutovaných virů. To je množství kombinací a dat, které by člověk sám nedokázal projít, a jsou to přesně tyhle případy, kdy pokrok potřebujeme a jenom těžko si představuju, že se tým vědců a vědkyň cítil nějak jinak, než on top of the world.

A teď přicházíme k tomu ALE. Od začátku jsem přemýšlela, jak z téhle úvahy nevynechat žádný nuance a tak jsem šla na nejpovolanější místo na světě - Reddit. A našla jsem docela rovnoměrné rozdělení mezi lidmi, kteří se cítí provinile a lidmi, které to vlastně nijak netrápí. Taky jsem ale narazila na dost příspěvků lidí, kteří očividně trpí trochou té kognitivní disonance a i když jsou si vědomi všech negativních aspektů osobního používání AI, nějakým způsobem si to ospravedlní. Existují přece horší věci ne?

Je tu ale i velmi distinktivní skupina lidí, která se necítí špatně nutně kvůli psychologii nebo Ikea efektu, ale spíš kvůli etické stránce a vlastnímu morálnímu nastavení, na jehož základě pak AI vůbec nepoužívá. Osobně bych se zařadila spíš to týhle skupiny - jako kreativec se totiž za generativní AI a jazykové modely nemůžu postavit, aniž bych se cítila špatně (ale jako někdo, koho fascinují technologie, už jsem trochu na hraně).

V souvislosti mě napadá taky otázka, jestli si ten pocit méněcennosti v některých případech nezasloužíme. Existují totiž momenty, kdy jsou snaha a práce fakt worth it. Možná nechci, aby byla moje práce jednodušší, protože mám svoji práci ráda. A protože hrabat se v malých tascích dvě hodiny, dělat věci pozpátku nebo neefektivně a tvořit je nedokonale je vlastně hrozně lidský. Nicméně, jestli bych to samý zvládla říct, kdybych dělala v officu a moje hlavní náplň práce by bylo psaní zbytečných mailů, dělání zbytečných prezentací a chození na meetingy, který mohly být zpráva na Slacku je něco, co se hopefully nikdy nedozvím.

Point je, že tenhle pocit méněcennosti nebo provinění, není něco, co se vztahuje jenom na umělou inteligenci. Je pro nás z části přirozený, ale především ho do nás zakódovala společnost, která je posedlá produktivitou do bodu, kdy je na tom schopná vystavět i marketing. Vlastně to není naše chyba. Můžeme si ale vybrat, jakým způsobem si ten život zjednodušujeme a jestli k tomu opravdu potřebujeme generovat vánoční přáníčka v Midjourney nebo dělat nákupní seznam přes ChatGPT.