Být „easy to love“ může být odpověď na trauma: O přizpůsobování se jako formě přežití

Někdo po tobě něco chce a ty okamžitě říkáš ano. Ani nepřemýšlíš, jestli to doopravdy chceš, „ne“ totiž není ve tvém slovníku. Automaticky se přizpůsobíš nebo se omluvíš, i když jsi nic špatného neudělal*a.

Zkrátka nechceš nic komplikovat. A tak radši mlčíš, ustupuješ, dáváš. Chceš, aby bylo všechno v klidu. Aby tě ostatní měli rádi. Zvenku to může vypadat jako milá povaha, ale uvnitř se můžeš cítit přetíženě, odpojeně a vyčerpaně. Jako bys pořád musel*a hrát nějakou roli.

Je ti to povědomé? Možná jsi v tom poznal*a sebe anebo je to přesný popis někoho z tvého okolí. Tahle potřeba být milý*milá má jméno: fawning reakce. Společně s terapeutkou Jiřinou Hermanovou jsme se podívaly na to, jak tenhle vzorec vzniká, proč je tak vyčerpávající a co s ním můžeš dělat, když ho v sobě (nebo v někom blízkém) začneš poznávat.

Jak podle vás tento vzorec chování vzniká? Je to vždy spojené s traumatem z dětství, nebo může mít i jiné příčiny?

Vzorec, o kterém píšete, vzniká jako stresová reakce na ohrožení. Vedle tří známých strategií (fight, flight, freeze) se označuje jako čtvrté F – fawn. Cílem je vyhnout se konfliktu tím, že se člověk chová vstřícně, nenápadně, hodně mile až ulpívavě podporujícím způsobem.

Vznik bývá spojený s vývojovým traumatem nebo silně dysfunkční vztahovou vazbou. Může za tím být šikana, toxické vztahy, vysoká citlivost, situace, kdy dítě převzalo neadekvátní zodpovědnost, nebo strach z odmítnutí – dělá pak vše pro to, aby bylo přijaté a někam patřilo. V rodinách se závislostmi, nemocnými sourozenci nebo nestabilními rodiči se dítě často naučí být „hodné“ a udržovat dobrou náladu.

Tento vzorec se někdy zaměňuje se syndromem hodné holky – ten ale spíše souvisí s vědomým nastavením osobnosti a sociálním fungováním a nemusí nutně vycházet z traumatu nebo stresu. Fawning je strategie přežití v momentu krize.

Jaké signály může člověk u sebe sledovat, aby poznal, že už nejde jen o běžnou slušnost, ale spíše o fawning reakci?

Typické je přehnané omlouvání i bez důvodu, velká obtíž říct „ne“, silný strach z odmítnutí a pocity viny, když někomu nevyhovím. Člověk může přehánět péči i snahu zalíbit se, mluví o sobě s despektem, má tendenci se shazovat. Je to dlouhodobě vyčerpávající a unavující. Často se přidávají psychosomatické příznaky – stažený žaludek, bolest břicha.

Na rozdíl od běžné slušnosti, která vychází z vlastní volby, je fawning automatická reakce na stres.

Jaké mohou být dlouhodobé dopady na psychiku a vztahy, pokud se tento vzorec neřeší?

Tento vzorec může člověka udržovat v toxických vztazích, vést k vyhoření, překračování vlastních hranic, potlačovanému vzteku a somatickým obtížím. Může dojít až ke ztrátě kontaktu se sebou samým – člověk přestává vědět, co chce, co potřebuje, kdo vlastně je.

V párové terapii bývá tento vzorec vidět už na začátku – jeden z partnerů projeví nespokojenost a druhý na to začne okamžitě reagovat chválou, souhlasem a snahou si ho předcházet.

Jak se dá učit nastavovat zdravé hranice? Je nezbytná terapie, nebo může člověk začít i sám?

Začít se dá i sám*sama, ale prvním krokem je uvědomit si, že mám problém – a to bývá těžké. Často se tak stane až ve chvíli, kdy do života vstoupí nespokojenost, krize, nemoc nebo jiný zlom.

Terapie bývá nejrychlejší a nejefektivnější cestou. Pomoci ale může i kvalitní zpětná vazba od blízkých, knihy, podcasty, přednášky nebo podpůrné skupiny.

Jak k takovému člověku přistupovat, pokud to nejsme my sami, ale někdo v našem okolí? Co může pomoct, aby se necítili pod tlakem „být v pohodě“?

Je dobré se ptát dotyčné osoby na názor, netlačit, dávat čas a prostor, ale přitom názor skutečně vyžadovat. Důležité je zůstat v klidu – jde totiž o reakci na stres nebo ohrožení.

Pomáhají dechové a uzemňovací techniky, ale hlavně bezpečný prostor, kde člověk nemusí být „v pohodě“, aby si zasloužil přijetí.