H&M chce do svých kampaní nasadit digitální dvojčata skutečných modelek. Na první pohled futuristická inovace, nebo jen další způsob, jak posunout laťku nerealistických beauty standardů ještě výš?
Dřív nám beauty standardy servírovali skrze retušované časopisy. Pak přišly filtry na Instagramu, které prohlubovaly naši body dysmorfii ještě hlouběji. A teď? Ani se nebudeme muset srovnávat s reálnými lidmi. Stačí, když se firmy rozhodnou, že kampaň místo modelky zvládne její digitální klon — nevyčerpatelný a vždy v tom nejlepším světle.
Nejde jen o to, že se AI modelky nikdy nezapotí a nepotřebují kafe, aby zvládly dvanáctihodinový photoshoot. S reálnými modelkami odpadá i celý tým lidí – vizážisti, hairstylisti, retušéři, fotografové i produkční. Ale jde také o to, že se tímhle tempem může zcela redefinovat to, jak vnímáme krásu.
...zatím ale dělá spíš pravý opak. Podle trendu, který zatím vidíme, AI modelky nejsou žádnou oslavou individuality – jsou dokonalé, symetrické a standardizované.
Dokonce i jedna z prvních AI modelek, kterou její tvůrce vytvořil na základě „průměrného mužského ideálu krásy“, má dlouhé vlasy, bezchybnou pleť a dokonalé křivky. AI se neučí o inkluzivitě, ale o poptávce. A poptávka po dokonalosti je vysoká.
Ano, některé modelky můžou na svém digitálním klonu vydělat – dostanou zaplaceno, když jejich AI verze „nafotí“ kampaň. Ale co zbytek? Co make-up artisti, stylisti, fotografové? A co my všichni, kdo se díváme do zrcadla a už teď máme pocit, že to „ještě není ono“?
Dove se stalo první beauty značkou, která se zavázala nepoužívat v reklamách AI-generované modelky. Tento krok navazuje na jejich dvacetiletou kampaň proti nereálným standardům krásy, která začala slavnou Campaign for Real Beauty a i nadále podporuje diverzitu a autentickou reprezentaci žen a dívek.
Ať chceme nebo ne, sociální sítě formují, jak vnímáme krásu, a přispívají tomu také algoritmy na TikToku, Instagramu a YouTube.
Opakované konzumování „dokonalých“ obrazů může vést k tomu, že začneme mít nereálná očekávání a touhu po kosmetických zákrocích. Tohle tlačí standard krásy k digitálnímu ideálu, který nás nutí cítit se, že „nikdy nebudeme enough“, pokud neprojdeme určitou změnou.
A hlavní otázka zní – opravdu potřebujeme další „dokonalé“ tváře, když se pořád ještě snažíme přijmout ty naše?