Žijeme tady spolu. Feministou by měl být každý z nás

V posledních týdnech se v naší značně polarizované společnosti opět rozhořela debata o feminismu a o tom, co být feministou či feministkou vůbec znamená. A bohužel se ukázalo, že někteří z nás stále nemají nejmenší ponětí o tom, co feminismus (ne)obnáší.

Vlnu pozdvižení zahájila kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová, ekonomka a vysokoškolská pedagožka, která na dotaz Jste feministka? odpověděla: „Ne, ne, to nejsem.“ Žena, která byla do letošního roku rektorkou Mendelovy univerzity v Brně a která kandiduje na funkci hlavy státu, uvedla, že není zastánkyní rovných práv žen a mužů. Respektive rovnoprávnosti by ráda dosáhla, ale feminismus tomu říkat nechce. Zvláštní... Protože ač má feminismus mnoho tváří, ta základní zůstává stále stejná, a odmítání osvojení si samotného termínu a používání ho ve veřejném prostoru akorát podkopává hlavní myšlenku, tedy zrovnoprávnění pohlaví.

Dalším, kdo na setrvávající problém naší společnosti poukázal, byl web Refresher, který se ptal poslanců a poslankyň, zda se považují za feministu či feministku. Na naprosto jednoduchou odpověď část z nich odpovědět nedokázala, další vyhrkli sebejisté NE, někteří uvedli, že mají pro ženy slabost, a jiní si samotný termín feminismus museli vyhledat na Google. Poslanci a poslankyně, zástupci lidu.

Poslední kapkou byl rozhovor podcastu Insider s brněnskou primátorkou Markétou Vaňkovou. Na dotaz, zda je feministkou, odpověděla následující:

Pojďme se zde na moment zastavit. Co prosím?

Žena. Brněnská primátorka. Ve funkci, do které by se pravděpodobně bez feministických hnutí minulosti ani současnosti nedostala. Brněnská primátorka předpokládá, že součástí feminismu je odmítání projevů základní lidské slušnosti. Že když je žena feministkou, nenechá si podržet dveře, nenechá si pomoci do kabátu a kávu si platí zásadně sama. Markéta Vaňková bohužel chápe feminismus úplně špatně, a není jediná. Sociální sítě mají kromě spousty výhod také nešťastnou tendenci zapojovat do diskuzí jedince, kteří o daném tématu neví zhola nic, a i přesto se staví do role morální autority. Pojďme si proto pár věcí ujasnit.

Feminismus je o tom, že by si muži a ženy měli být rovni. Feminismus je o tom, že by muži a ženy měli mít ve společnosti stejné příležitosti a stejná práva. Feminismus nestaví jedno pohlaví na úkor toho druhého, feminismus dává oběma stejnou startovací čáru.

Je tu ale ještě jedna důležitá věc. Mužské a ženské role jsou určitým způsobem po staletí zakotvené v naší společnosti. Ve společnosti, kterou z drtivé většiny vedli a vedou muži. Patriarchát nejenže vyřazuje ženy na vedlejší kolej, ale stejně tak i všechno ženské (nebo spíš – všechno, co je tradičně viděno jako ženské). Kolikrát jsi v životě slyšel/a: „Nebreč, jsi jak ženská.“, „Pochlap se.“ ?

Implikace, že „ženské věci jsou slabé a mužské zase silné“, je s námi už po staletí a vytváří někdy až nebezpečné prostředí nejenom pro ženy, ale i pro muže. O queer a POC komunitě nemluvě. Proč se o mužských obětech sexuálního násilí nemluví tolik jako o ženských? Protože panuje zvrácená představa, že pořádnej chlap by měl být za takovou věc rád. Proč jsou sebevraždy mezi muži at all time high? Protože chlap to prostě skousne a nebude přece brečet jako holka. A takových příkladů bychom si mohli uvést spoustu. Důležité je, že spousta těchto problémů se pojí s city, které jsou viděny jako čistě dámská záležitost a jejich vyjadřování jako „přecitlivělost“. Jenže tak to není. Vyjadřování citů je zdravé a dělat by to měli všichni. Stejně jako by všichni měli mít příležitost a tzv. safe place, kde se s nimi vypořádat. A především o to se feminismus snaží.

Jde tu o rovnoprávnost, ne o vítězství jednoho pohlaví nad druhým. Ženy nechtějí dostávat více příležitostí, jen proto, že „nosí sukni“. Chtějí, aby se snížila gender pay gap či ideálně vymizela úplně. Aby nemusely řešit, co mají zrovna na sobě a jestli z toho pro ně plynou nějaké následky. Aby se na ně nekoukalo skrz prsty, když se rozhodnou zaplatit za sebe i svůj protějšek. Stejně tak chtějí, aby se na muže nenahlíželo jako na toho druhého rodiče. Aby bylo normální, když si žena zvolí kariéru a muž zůstane doma.

Argument, že ženy už stejná práva mají, protože mohou volit, mohou vykonávat stejné druhy povolání či jsou voleny do veřejných funkcí, též pozbývá na smyslu. Ještě dnes existují státy, kde je volební právo pro ženy něco nemyslitelného. Vyjet ze zajetých kolejí, ve kterých velká část světové společnosti funguje, je složité, ale nutné. Právě proto, že tu žijeme společně, ženy i muži dohromady, potřebujeme, aby byl ženský hlas a témata stejně zřetelná, jako jsou ta mužská, jedině tak se jako společnost můžeme vyvíjet kupředu.

Žena i muž mohou být feministy a přitom:

se nechávat zvát na kávu a kávu druhým platit,
si nechávat pomoci do kabátů a do kabátů druhým pomáhat,
si nechávat podržet dveře a druhým dveře sám držet,
být na mateřské a nechat druhého živit rodinu,
rádi vařit a uklízet,
si nebudovat kariéru.

Feminismus si jako movement prošel několika vlnami. S některými můžeme souhlasit méně, ale bez trochy radikality bychom možná pořád nemohly volit a byly bychom majetkem mužů. Feminismus znamená, že máme volbu. Mít možnost se svobodně rozhodnout o tom, jak bude můj život vypadat. Zda si zvolím kariéru nebo rodinu, nebo jestli se budu snažit skloubit obojí dohromady. Zda se budu nebo nebudu ucházet o vyšší post. O nic jiného nejde. Staletí a staletí naše předchůdkyně bojovaly za sebe, abychom teď my mohly bojovat za vás, tak si to nekažte.

Feminismus není sprosté slovo, ti, co nechápou jeho podstatu, z něj ale sprosté slovo dělají. Žijeme v téhle společnosti spolu a feministou by měl být každý z nás. Bude nám líp, když budeme mít všichni stejnou možnost volby.