Víš, proč ti čas utíká rychleji, čím jsi starší?

Tenhle pocit pravděpodobně znáš. Roky najednou ubíhají tempem, které se zdá být neúprosné. Fyzikální čas se ale přeci nemění, minuta má stále svých šedesát sekund. Proměňuje se výhradně naše subjektivní percepce a přední vědci se tomuto problému věnují hned z několika úhlů.

Matematická proporce lidského života

První a pravděpodobně nejznámější vysvětlení stojí na obyčejných zlomcích. V roce 1897 přišel francouzský filozof Paul Janet s takzvanou proporcionální teorií. Ta tvrdí, že vnímání délky určitého časového úseku je vždy relativní vůči celkové délce našeho dosavadního života. Pro pětileté dítě představuje jeden rok rovných dvacet procent jeho veškeré existence. Jde o obrovský kus paměti a zkušeností. Pro padesátiletého člověka je ten samý rok pouhými dvěma procenty života.

Profesor matematické biologie Kit Yates z University of Bath tento koncept podrobně rozebírá ve svém textu a dodává k němu hlubší kontext. Náš mozek totiž podle něj nevnímá čas lineárně (postupně a následně), ale spíše logaritmicky. V praxi to znamená, že období od pěti do deseti let věku vnímáme subjektivně jako zhruba stejně dlouhé jako životní etapu od čtyřiceti do osmdesáti let.

Stárnoucí mozek zpracovává méně snímků za sekundu

Zcela zásadní výzkum v této oblasti publikoval Adrian Bejan z Duke University. Zaměřil se na samotnou fyziku a fyziologii lidského zraku a mozku. Náš pocit plynoucího času je přímo závislý na rychlosti, jakou náš mozek dokáže zpracovávat vizuální informace a vytvářet z nich mentální obrazy.

Když jsme mladí, naše nervové dráhy jsou krátké a přenos signálů je bleskový. S přibývajícím věkem se však nervová síť stává složitější, dráhy se prodlužují a navíc v nich dochází k postupné degradaci. Signály narážejí na větší elektrický odpor. To vede k tomu, že stárnoucí mozek potřebuje mnohem více fyzického času na zpracování jednoho mentálního obrazu. V dětství přijmeme za jedinou sekundu obrovské množství vizuálních vjemů. V dospělosti mozek „vyfotí“ těchto mentálních snímků podstatně méně. A protože mozek měří čas množstvím zpracovaných obrazů, při jejich menším počtu se nám zdá, že stejný časový úsek uběhl mnohem rychleji.

Rutina a energetická úspora paměti

Třetí klíčový faktor leží v rovině kognitivní psychologie a lidské paměti. Dětský svět je plný zcela nových zkušeností. Poprvé vidíme moře, poprvé jedeme na kole, učíme se číst. Zpracování každé nové informace vyžaduje značnou mozkovou kapacitu a vytváří hluboké, velmi detailní paměťové stopy. Kognitivní neurovědec David Eagleman ve svých experimentech s vnímáním času tvrdí, že čím detailnější a bohatší vzpomínku mozek v daném okamžiku vytváří, tím delší se nám daný moment zpětně zdá.

Dospělost je naproti tomu primárně definována rutinou. Každodenní cesta do práce, známé pracovní procesy, nákup ve stále stejném supermarketu. Mozek funguje v úsporném režimu a tyto opakující se činnosti zcela filtruje. Nevytváří z nich žádné podrobné záznamy, protože už je bezpečně zná. Týden tak uplyne bez jediné výrazné vzpomínky a my máme pocit, že doslova zmizel ve vzduchoprázdnu.

Pokud tedy chceš alespoň trochu zpomalit tok času, stačí vědomě vystavovat mozek novým a nečekaným stimulům. Cestovat na neznámá místa, učit se nové dovednosti a záměrně rozbíjet každodenní automatismy. Tím donutíš svůj mozek znovu pracovat na plné obrátky, tvořit hutné vzpomínky a vrátit svým dnům jejich zdánlivě ztracenou délku.