Přihlášení se k heyfomo
Víš, proč nás digitální propojení s ostatními bolí i zachraňuje zároveň?
Být součástí generace, která má na feedu nonstop světové utrpení, mění náš mozek víc, než jsme si ochotni připustit. Proč se cítíme zodpovědní za lidi na druhém konci planety, a k čemu nám je tenhle pocit kolektivní tíhy v době, kdy máme problém vyřešit i vlastní nájem, si rozebereme v dnešním díle rubriky Víš, proč.
Trauma dumping a kolektivní nervová soustava
Solidarita v digitální éře už dávno není jen o občasném příspěvku na charitu. Díky sociálním sítím jsme se stali v podstatě jednou velkou kolektivní nervovou soustavou. Naše mozky jsou vybaveny tzv. zrcadlovými neurony, které nám umožňují prožívat emoce druhých, jako by byly naše vlastní.
Když vidíš na feedu autentické záběry z místa přírodních katastrof, válek nebo vražd, tvůj mozek na ně nereaguje jako na informaci, ale jako na prožitek. Tento fenomén, odborně nazývaný sekundární traumatický stres, je důvodem, proč se cítíš vyčerpaně, i když jsi jen projel*a Instagram. Tvůj mozek nerozlišuje mezi tím, co se děje za oknem a co na displeji telefonu.
Naše biologie zkrátka nestíhá zpracovat fakt, že jsme propojení s bolestí osmi miliard lidí najednou. Solidarita je v tomto smyslu biologickou reakcí - cítíš bolest druhých, jako by byla tvoje vlastní, a tvoje tělo tě nutí jednat (sdílet, pomoci, ozvat se), aby se zbavilo toho nepříjemného tlaku.
Paradox hyperkonektivity: Proč se cítíme sami, když nás je tolik?
Tady narážíme na jeden z největších mindfucků naší generace. Jsme propojení s celým světem, ale míra osamělosti u mladých lidí láme rekordy. Psycholog Paul Slovic popsal jev zvaný Compassion Fade (vyhasínání soucitu), při kterém naše schopnost empatie paradoxně klesá s rostoucím počtem lidí v nouzi. Čím víc utrpení na síti vidíme, tím spíš náš mozek „vypne pojistky“, abychom se nezbláznili.
Výsledkem je, že sice cítíme globální solidaritu, ale v reálném životě se často cítíme odpojení od lidí vedle nás. Digitální solidarita totiž často zůstává na úrovni transakce (share, like, donate), která sice pomůže, ale nenahradí fyzický pocit sounáležitosti. Solidarita je dnes tedy o vědomém propojování těchto dvou světů. Právě proto jsou pro nás tak důležité komunity, ať už ty online, nebo ty lokální, protože v nich ta digitální empatie konečně získává lidskou tvář. Nenechme se globálními krizemi ochromit natolik, že zapomeneme budovat propojení tam, kde se můžeme reálně obejmout.
Odpovědnost jako obranný mechanismus
Možná se ptáš, proč si tu tíhu světa vůbec nakládáme na ramena, když máme dost vlastních starostí. Odpověď je celkem jednoduchá - je to náš obranný mechanismus. Studie o tzv. Collective Efficacy (kolektivní účinnosti) potvrzují, že když se spojíme s ostatními za účelem změny, naše hladina úzkosti klesá.
V systému, který často působí nespravedlivě a mimo naši kontrolu, je solidarita strategickým system hackem. Přijetí kolektivní odpovědnosti nám dává pocit moci nad situací. Pomáhat ostatním tedy není jen nezištná laskavost, je to způsob, jak si v chaosu udržet integritu a psychické zdraví. Není to tedy jen o pomoci druhým, ale i o vytvoření sítě, která zachytí i nás, až to budeme potřebovat.
