Udržitelnost a greenwashing vystřídal konzumerismus a green hushing. Možná stejně jako já cítíš skepsi, co se udržitelného chování týče - má to vůbec smysl? Takové pocity jsou běžné, není to konec světa a existují cesty, jak z toho ven. Jak to bylo s udržitelným lifestylem dříve, jak je to teď a co nás čeká v budoucnu?
Před pěti lety jsem nakupovala módu i kosmetiku převážně od lokálních značek, po ruce jsem vždy měla reusable kelímek, brčko i plátěnku a každý svůj krok jsem promýšlela tak, aby měl co nejmenší ekologickou stopu. Udržitelnost bylo moje téma a zaměřovala jsem se na něj i v článcích pro FOMO. Byla jsem přesvědčená, že s každým rokem se možnosti pro udržitelný život zvýší a pro více lidí se stane způsobem, jak se v každodenním životě chovat.
Bohužel jsem se já i spousta dalších lidí mýlila. Greenwashing, overconsumption a mikro trendy snahu a víru v udržitelnost převálcovaly. Kapitalismus udržitelnost pohltil, překroutil její význam a zcela vyprázdnil význam tohoto slova. Marketingové claimy o udržitelnosti jsou v celé řadě případů jen nicneříkající slova a spousta lidí je na výrazy jako sustainable, eco friendly nebo environmentally conscious spíš alergická. A nedivím se jim - já totiž taky.
Možná si i ty pamatuješ, jak se okolo roku 2018 stala udržitelnost jedním z výraznějších témat nejen médií - zapříčinily to extrémní projevy počasí, Greta Thunberg a Fridays for Future i počátky debat o Green Dealu. A propsalo se to i do módy. Začala růst popularita second handů, covery magazínů upozorňovaly na dopady našich činů na stav planety a hesla udržitelnosti vynikala i na přehlídkových molech.
V Česku se tou dobou v rámci pražského týdne módy MBPFW uskutečnila i legendární přehlídka 0+ Ivy Burketové, na které modelové a modelky chodili po mole nazí - tedy v té nejudržitelnější formě.
Na přelomu let 2019 a 2020 však přišla pandemie Covidu, později ekonomická krize, inflace a v roce 2022 válka na Ukrajině. Tyto události hovory o udržitelnosti ve veřejném prostoru (a především v médiích) oproti boomu v roce 2018 utlumily.
O téma se zajímají především vytrvalci a aktivisti, kterými však většinová společnost často opovrhuje. Udržitelnost se stala slonem v místnosti, okolo kterého chodíme a z různých důvodů děláme, že ho nevidíme.
Sustainability fatigue označuje únavu, frustraci nebo apatii vůči neustálému tlaku na ekologické a udržitelné chování. I přesto, že si uvědomujeme následky svého chování i možné katastrofické scénáře, které by nás mohly v budoucnu kvůli nezodpovědnému chování čekat, naše motivace udělat cokoliv je vlivem opakovaných výzev a přesyceností všemi informacemi na bodu mrazu.
Spousta lidí cítí také pocity bezmoci z toho, že i přes dřívější snahu jsou zprávy o stavu naší planety stále negativní.
A jak se změnilo chování firem?
Místo greenwashingu je teď trendy green hushing, který označuje situace, kdy některé firmy záměrně nekomunikují ekologické nebo udržitelné aktivity, aby se vyhnuly kritice a obvinění z greenwashingu.
Jak se vypořádat se sustainability fatigue?
Na československém Instagramu o udržitelnosti skvěle informují tyto profily:
Gen Z will save us all!! Ale ne, teď vážně. Nálada a přístup k udržitelnosti se pořád mění a ačkoliv mnozí z nás můžou pociťovat frustraci a únavu, udržitelný přístup k životu se netýká jen životního prostředí.
Doba je rychlá, stresující a najít s v rychle se točícím světě kousek klidu může být stále náročnější. Na popularitě nabírá trend slow living a ačkoliv nejsou sociální sítě odrazem reálného života, příspěvky s hastagy #slowliving, #worklifebalance nebo #cottagecore jsou v algoritmech docela oblíbené.
Průzkum Deloitte Global Gen Z and Millenial Survey 2024 také ukazuje, jak přistupují mladí lidé k udržitelnosti v oblasti svého zaměstnání. Ekologie v Česku bude nejspíš v budoucnu více praktická než aktivistická a pro mladou generaci bude zásadní pracovat pro firmy, které zajímá jejich dopad na planetu. K udržitelnosti budeme přistupovat klidněji, pragmatičtěji a tak, aby to mělo dlouhodobý efekt a dávalo nám to smysl.