Staré přátelství tě už nenaplňuje a oblíbený koníček tě přestal bavit? Možná jsi to prostě přerostl*a

Anglicky outgrowing things, česky něco přerůst. Vtíravý pocit, který se v tobě hromadí tak dlouho, až si jednoho dne přiznáš, že tohle už prostě nejsi ty.

Přemýšlím nad tím od té doby, co jsem nedávno viděla ve čtvrté sérii seriálu The Bear scénu, kde Nat říká Carmymu, že je v pořádku si přiznat, že to, co děláš, už nemiluješ.

V kontextu toho, že jde o šéfkuchaře, který patří mezi nejlepší ve svém oboru a právě bojuje o michelinskou hvězdu, je to šokující tvrzení: jak by to mohl nemilovat?

Ale přerůst můžeš i něco, co tě kdysi definovalo. Patří to tvému starému já a ty se najednou necítíš autenticky. Naopak máš pocit, že se do dané situace musíš uměle napasovat a to nikdy nevede k ničemu dobrému.

Nemusíš ale být zrovna šéfkuchař s úspěšnou kariérou ve fine diningu, aby se ti tohle stalo. Úplně stačí, když jsi normální človíček ve svých dvaceti a najednou pocítíš, že tě staré věci nebo lidé už nebaví tak jako dřív.

A jak poznáš, že jsi něco přerostl*a?

Cítíš úlevu při představě, že odejdeš. Ať už jde o přátelství nebo práci, pokud tě myšlenka na rozchod nebo výpověď zbavuje těžkého kamene v hrudi, je to dost velké znamení.
I ta nejmenší interakce působí jako povinnost. Začneš se vymlouvat, přestaneš odepisovat, oddaluješ osobní setkání.
Ty ses změnil*a, ale druhá strana ne. Už se můžete bavit jen o věcech z minulosti (pořád dokola). Takže si uvědomíš, že už vás spojují jen vzpomínky a s daným člověkem / v dané situaci musíš být svou „starou verzí“.

Z lidí i věcí často vyrosteš pomalu, během let a skoro si toho ani nevšimneš. Vaše životy se začnou ubírat jiným směrem a stejně tak i hodnoty.

Dovol si truchlit, když se posuneš dál

Umět si zvědomit, že je něco v tvém životě nefunkční, chce hodně úsilí a uvědomění. Je to důležitý krok, který ve svých dvaceti uděláš určitě několikrát a je to tak dobře, chceme se posouvat dál.

Někdy ale zapomínáme na to, že když se vzdáme vztahu s někým, kdo znal starší verzi nás samotných, může to působit, jako bychom spolu s ním opouštěli i tu verzi sebe.

Když něco přerosteš, tak v tobě většinou nezůstane jen pocit úlevy, ale právě mix smutku, výčitek a zmatku. Ať už jde o staré kamarády ze školy, nebo o klavír, na který tě už nebaví hrát, je důležité se s nimi umět v sobě rozloučit. Stejně jako když se rozejdeš s někým, s kým jsi v partnerském vztahu. Jinak se to v tobě může hromadit a potlačené emoce nikdo nechceme. We are better than that. Myslím, že růst a loučení k sobě neodmyslitelně patří.

Zkoušej, přehodnocuj a neboj se opouštět, co nefunguje

Jestli máš pocit, že jsou všechny tyhle změny vyčerpávající, pak si zkus uvědomit, že je to přesně to, co se má ve dvaceti dít. Psychologové tohle období dokonce pojmenovali jako emerging adulthood: fáze mezi 18 a 25 lety, kdy procházíme největším osobnostním vývojem. Během téhle doby zkoušíme různé verze sebe, ať už v práci, vztazích, životním stylu, ale i hodnotách. Stěhujeme se, měníme obory, necháváme za sebou staré party lidí.

Ztrácet kamarádstvo a měnit prostředí je v tomto období normální. Výzkumy ukazují, že kolem 25 let máme nejširší sociální síť, která se pak přirozeně zmenšuje. Místo „sbírání kamarádů“ se pak zkrátka zaměřujeme na kvalitní vztahy nad kvantitou. Je to ukázka růstu a toho, že prioritizuješ co je pro tebe opravdu důležité.

Takže příště…

… až tě něco přestane bavit, možná jsi to jen přerostl*a a je čas jít dál.

… až budeš cítit smutek, že něco opouštíš, dovol si to. Ale netrestej se za to.

… až budeš úplně zmatený*á ze svých pocitů, nepanikař. Všichni v tom jsme společně.