Sirény: V maskulinním podcastovém prostředí nám chyběl hlas žen, jdeme vyvracet společenské mýty

Jak byste našemu čtenářstvu podcast popsaly?

Hana: Na začátku podcastu stála u každé z nás v různé míře frustrace z mediálního prostředí. Jednak kvůli ne tak příjemným vlastnickým strukturám médií, a pak také z toho, co práce v médiích vyžaduje a jaké je v nich tempo. Podcastové prostředí je navíc často maskulinní a chyběl nám v něm hlas holek a žen nebo pohled na témata z feministické a lidskoprávní perspektivy. Podstatou našeho podcastu je společenský mýtus, který si jako společnost vyprávíme, a často třeba nevíme proč. Může to být to, že všichni muslimové jsou teroristi, nebo že se mladým lidem nechce makat. Na základě dat a rešerší, literatury nebo i našich zkušeností se takové mýty pokusíme vyvrátit.

Aneta: Také si myslím, že v současné době spousta podcastů nasedá na laciné kulturní šoky, které souvisejí s kulturními válkami. V tématech, která táhnou a která se často rozebírají, chceme jít víc do hloubky a dát k nim data, informace, trochu víc je kontextualizovat. A hlavně víme z výzkumů a dat, že mladí lidi už nedůvěřují tradičním médiím a že si pro informace chodí na sociální sítě a k tvůrcům. Chtěly jsme přijít do tohoto prostředí a přinést novinářskou praxi a etický přístup k informacím.

Proč jste právě Sirény? Jak vás ten název napadl a jakou má symboliku?

Linda: Líbí se nám mnohoznačnost názvu – ať už v rámci výstražného audia, které známe každou první středu v měsíci, tak i kvůli ženským figurám a mytickým symbolickým postavám, které dělaly hluk na moři a vábily námořníky. My taky vábíme, ale vábíme lidi, kteří jsou otevření poslouchat, a vábíme jak naše allies, tak naše „protivníky“, aby si poslechli, co říkáme a co jsme si tvrdě vyrešeršovaly. Zároveň se to snažíme dělat humornou formou. 

Aneta: Samotný mýtus sirén je také hodný debunkingu. Rozšířená představa je, že sirény lákaly námořníky, aby naráželi do skal. Feministický výklad ale tvrdí, že tento mýtus vznikl tak, že se někde bavily ženy, možná u toho byly hlasitější, a hned kolem toho musela vzniknout mytologie, že lákaly muže. Myslím si, že je to hezky příznačné.

Hana: Název vymyslel jeden náš kamarád. Ten ale zůstane v anonymitě.

Lindo, vy už jste mi na to trošku odpověděla, ale pro koho jsou Sirény?

Linda: Samozřejmě ideálně pro všechny, ale víme, že to asi neklapne. Tím, jak smýšlíme a co za projekty máme za sebou, přitahujeme určitý druh publika. Jsou to dominantně ženy - zoomerky, mileniálky, to znamená asi od 20 do 38 let. Ale zároveň to, co se snažíme říct, je rozšiřitelné i do dalších bublin a společenských vrstev. Máme v plánu zvát do debaty různé věkové nebo genderové skupiny. Sice jsou naše první dvě epizody zaměřené na témata ženské reality, ale určitě plánujeme i mnoho dalších epizod, které se budou týkat úplně všech. Nerámujeme to tak, že to je pořad pro mladé ženy – feministky. Jsme sice ještě relativně mladé ženy a nahlížíme na věci feministickou perspektivou, ale určitě nechceme dělat pořad jen pro přesvědčené a pro „náš tábor“. To, jestli se nám to povede, je velký úkol, ale náš záměr je to rozšířit i dál, a nejen houkat do svých koutů, ale rozhoukat to na tom moři jako takovém.

Hana: I když je náš úkol přilákat lidi, kteří jsou takzvaně nepřesvědčení, tak mi zároveň připadá důležité, hlavně na začátku, opečovat a „nakrmit“ komunitu, které tady, alespoň na základě vstřícných reakcí, něco takového chybělo. Určitě nejsme projekt pro mladé vysokoškolačky, ale myslím, že je dobré nakrmit hlad, který je, a pak dát ochutnat naše dobrůtky někomu dalšímu.

Jak jste se daly dohromady, a co vás každou k tomu projektu vedlo? 

Hana: Jsme zkrátka kámošky, a daly jsme to dohromady v jednom vinohradském podniku, kde jsme si řekly, že bychom mohly mít alespoň newsletter, a potom z toho vyšly úvahy na něco vážnějšího. Spousta mých projektů, ať už to byl odchod z různých prací nebo příklon k doktorskému studiu, vychází z frustrace nebo naštvání, a je to pro mě docela silný hnací motor, jak něco změnit pro sebe i ostatní. Takže kromě toho, že jsem dostala skvělou možnost tvořit něco s ženami, kterých si moc vážím, tak to pro mě souviselo i s tím, že po deseti nebo jedenáctileté praxi v médiích jsem byla zklamaná z toho, jak to tam chodí.

Linda: Já to vnímám tak, že jsme si dlouho společně vyměňovaly negativní zkušenosti, trošku jsme nadávaly, trošku jsme možná občas i naříkaly, a potom už bylo dost naříkání a nadávání a chtěly jsme to zkusit jinak, prostě po svém. A i když by to nevyšlo, tak si budeme moct říct: „Hele, zkusily jsme to.“

Aneta: Já jsem po delší době v médiích začala mít pocit, že se nedočkám toho, aby mi byla svěřena větší zodpovědnost, abych mohla o něčem více rozhodovat, nebo mohla ovlivnit, co se kolem mě na pracovišti děje. To, že jsme si založily vlastní věc, mě teď hodně uspokojuje a konečně se dostávám k trošku větší roli.

Máte s projektem konkrétní cíle, které byste si chtěly splnit? Plány do budoucna?

Linda: Určitě jako první cíl, bez kterého nepůjdou splnit ty další, je mít určitý počet předplatitelů a předplatitelek, abychom to mohly dál živit. Nejsme to jen my tři, je nás šest. Je tam ještě content creatorka Veronika Tichá, dramaturgyně a kreativní producentka Hana Němečková a video editor Jan Jaskmanický. A chceme, aby všichni měli důstojné pracovní podmínky. A pak bychom chtěly, pokud to půjde, přidávat frekvenci i formáty, vyjíždět do terénu, přidávat žánry a možná, i když je rozhovorů až až, udělat i rozhovor s hostkou či hostem. A určitě chceme dělat i setkávání s komunitou, festivaly, live eventy, besedy, společné koukání na reality show a tak.

Jaké by to byly reality shows?

Hana: Tak samozřejmě Ruža pre nevestu, ta začíná už 7. března… jestli bude druhá řada Bachelora, tak ta taky.

Linda: Prostě nás zajímá láska, no.

Hana: Přesně. Láska a mezilidské vztahy.

Projekt jste představily na Instagramu prostřednictvím videí. Zaujal mě měnící se vizuál názvu projektu, kde jsou Sirény napsané kulatým, jemným písmem, jsou za nimi kytičky, a pak jsou to ostré Sirény, barvy jsou křiklavější a v pozadí hraje i tvrdší hudba. Co to symbolizuje?

Hana: Je to o protichůdnosti mýtického charakteru Sirén, ale i té řvoucí sirény, která oznamuje poplach. Souvisí to i s komplikovaností a komplexností témat, kterým se věnujeme. A je to třeba i naše nálada, která se mění z hezkého jemného kulatého písma do rozbitého, což symbolizuje nejen vizuální, ale i zvuková stránka, jejíž tvůrci jsou právě Aneta Martínková a Tomáš Havlen.

Aneta: V současném ovzduší je tak vyhrocená atmosféra, že vede k něčemu, čemu se říká hyperpolitika. Chybí mi v ní komplexnost. To, že některé věci můžou mít různé odstíny.

Během teasování projektu jste ve videích parodovaly některé mužské postavičky, které běžně vídáme na internetu a na sítích. O koho šlo a čím vás štvou?

Hana: Ono spíš než o konkrétní lidi, i když ty předobrazy byli konkrétní lidé, šlo o archetypy maskulinního hrdiny. A to vyobrazovalo oblečení, rekvizity jako shaker, protein nebo doutník, nebo i to, co jsme říkaly. Šlo spíše o vyobrazení maskulinní nebo hypermaskulinní energie – o ilustraci archetypu, vůči kterému se vymezujeme.

Je to teď pár týdnů, co vyšla první epizoda. Jaké jsou zatím reakce?

Hana: Krásný. A konstruktivní. Hejt jsme nedostaly, i když nesouhlas určitě jo, ale tomu se nebráníme.

Aneta: Mně přišlo milé, že i na YouTube, který v Česku dominantně sledují muži, nám sice přišly nesouhlasné reakce z opozičního ideového spektra, ale lidi nám tam nepřišli říct, že jsme úplně vymatlané a máme někde shnít, ale chtěli se s námi bavit. To byl milý začátek.

Linda: Já jsem byla taky příjemně překvapená, protože mám spíš opačnou zkušenost, a to sice, že pokud negativní komentáře přicházejí, a na moje projekty přicházely, tak to často vůbec nebylo prostřednictvím konstruktivní zpětné vazby, ale často formou vysoce sexualizovaného osobního hejtu. A mám pocit, že tady to nebylo, což je zajímavý a dost se nad tím zamýšlím.

Čím myslíte, že to je?

Linda: Myslím, že to je tím, že jsme tři - přeci jen tři ženy už je těžší shamovat než jednu. Druhá věc je, že na to jdeme s humorem, což mi přijde jako funkční mechanismus, jak bojovat s algoritmy nenávisti.

Vy máte všechny bohatou mediální zkušenost - máte pocit, že mediální svět reflektuje feministická témata? Když jste byly v redakcích, mohly jste psát nebo mluvit feministicky?

Linda: Já jsem sice byla v médiích dlouho, ale osm let z toho v České televizi, a tam to nešlo vůbec. Tam jsem si jen v rámci práce v zahraniční redakci brávala ženské hrdinky na reportáže a už se říkalo, že „Linda si na zpracování bere vždycky ty holky“, což znělo až posměšně. Pak jsem moderovala politické pořady, kde to vůbec nepřicházelo v úvahu, a obecně se tam tehdy na označení feministka dívalo hodně zkostnatěle a skrz prsty. Doufám, že už je to lepší. Já jsem už tři roky pryč a mluvím jen ze své tehdejší zkušenosti. Potom jsem na volné noze vytvořila dva projekty – kniha Novinářky mapovala mediální realitu žen novinářek, a podcast Krása, který už byl celý zpracovaný feministickou optikou. V Economii jsem se tomu věnovala otevřeně, ale myslím, že i tam se to setkávalo více či méně s nepochopením, buď skrytým, nebo i otevřeným. Ne ode všech, ale od mnoha lidí z té starší generace. Ale ano, mohla jsem to dělat, byť s limity.

Aneta: Mě štve, že jakmile chce člověk řešit například menšiny nebo jiná témata feministickou perspektivou, narazí na předsudek, že jde o „woke šílenství“. Přitom máme třeba Ústavu, kde se zavazujeme k rovnosti, a veřejnoprávní média mají kodexy. Proto mě vždy překvapilo, že když jsem chtěla některá tato témata zpracovávat, setkala jsem se s reakcí, že naskakuji na kulturní války, woke šílenství nebo americké trendy. Myslím, že média na to rezignovala a uvěřila, že zabývat se těmito tématy je móda, ale já si nemyslím, že by to tak bylo.

Hana: Já mám v rámci české mediální krajiny štěstí. Pracovala jsem na rádiu Wave, v jiné redakci Českého rozhlasu a v týdeníku Respekt, kde je feminismus a zájem o feministická témata deklarovaný. Na druhou stranu jsem potom byla na stáži v Berlíně pro novinářky z celého světa a bylo to o sdílení různých přístupů k feminismu. Tam jsem měla možnost navštívit redakce, kde jsem viděla úplně jinou perspektivu. V periodikách, kde jsem byla, si už nikdo neklade otázku, jestli se na téma podíváme feministicky. Nejen, že zpracovávají témata feministicky, ale taky k redakci mají celkový feministický přístup, ať už se jedná o reprezentaci menšin nebo podporu žen i pečujících osob, nebo těch, kdo mají děti a potřebují tomu uzpůsobit flexibilně úvazek. Myslím si, že nestačí, aby byl feminismus deklarovaný, nebo abychom si všímali takzvaně feministických témat, ale že i provoz redakcí by měl být feministický. A to je něco, co chceme přinášet.

Aneta: Chceme víc dělat než deklarovat. Nepotřebujeme mít někde napsané, že jsme intersekcionální feministický podcast. Bereme to spíš jako takový počítačový program, na kterém fungujeme - intersekcionální feminismus je náš operační systém a ne něco, co si píšeme někam do motta.

Je něco, nebo někdo, kdo vás aktuálně na české mediální scéně baví, nebo co vás tam naopak štve, chybí a rády byste to viděly?

Linda: Co nám chybí, to jdeme dělat v Sirénách. Nechci adresně jmenovat, co se mi nelíbí, ale můžu pojmenovat některé jevy. Třeba když se lidé, kteří mají v rámci feministického proudu podobné názory, napadají za různé drobné odchylky, nebo za to, že nejsou „správnými“ feministy či feministkami. To je celkově nešvar v rámci žurnalistických kruhů, které stojí názorově od středu doleva. Myslím, že se možná lidé v těchto proudech napadají mnohem víc než lidé napravo, kteří momentálně vládnou světu a budou mu, myslím, vládnout další roky. Mám pocit, že tahle strana médií nebo komentátorů a tvůrců je mnohem sjednocenější. A mám pocit, že to škodí tomu „našemu” společnému zájmu.

Hana: Přesně, já mám pocit, že nikdo tady není normotvorný. Tohle opakuju před holkama hodně často, ale připadá mi zajímavé, že v lecčems se připouští a je shoda na tom, že je možná mnohost perspektiv, ale v přístupu k tomu „správnému feminismu“ jako by nebyla, a to mě hodně překvapuje. Jinak mě určitě baví všechny projekty, co dělala Linda i Aneta a vážím si toho, že teď u toho můžu být s nimi.

Linda: Mě dlouhodobě baví holky z Vyhonit ďábla, fakt se mi líbí, s jakou upřímností a autenticitou přinesly téma sexu do české společnosti, baví mě třeba duo Docentky, hodně obdivuji i Rozárii Haškovcovou, a pak jednotlivosti v některých médiích.

Hana: Já mám asi ve zvyku číst spíš autorstvo než celá média, baví mě spousta obsahu z Kapitálu, z A2, mám ráda věci o bydlení nebo sociálních tématech, o kterých píše třeba Táňa Zabloudilová. Mám ráda, jak píše Bára Voříšková nebo Pavel Turek.

Linda: A já bych přidala ještě Kláru Vlasákovou a Marka Torčíka, ti mají skvělé věci.

Aneta: Já hodně fandím Voxpotu, protože se mi líbí důraz na reportážní práci a druh práce s informacemi, který dělají. Nelíbí se mi, že mainstreamový mediální prostor je hodně homogenní a drží se tam jeden výklad světa.

Linda: Ještě bych přidala, že mám hodně ráda Český rozhlas, ale i tam jsou samozřejmě věci, které nepokrývají tak, jak bych si představovala. A obecně mě auditivní přijímání informací v něčem hezky rozvibrovává, dělá mi hezky. V poslední době to mám ráda víc než televizi.

Mohla byste mi každá na závěr říct váš „oblíbený“ feministický mýtus?

Linda: Že feministky nemají rády sex a jsou frigidní. To je fakt blbost. Ten je můj oblíbený díky tomu, jak basic a hloupé to je a jak moc víme, že to není pravda.

Aneta: Že feminismus je americký import. To tady bylo jednu dobu hodně rozšířené, přitom i u nás má feminismus dlouhou historii.

Hana: Asi to, že jde o novotu, o „woke šílenství“. Není to pravda. Je to tady odedávna a pojďme to rozšiřovat dál.