Rozhovor: Adéla Šponerová o své první knize On Fashion, procesu tvorby i hojení ran skrze psaní

Adéla Šponerová (1999) pracovala pro lokální i světové značky jako je New Balance, Odivi nebo Balenciaga. O problematice módního průmyslu přispívala do médií – například do Elle nebo Vogue. Momentálně pracuje v České televizi na zpravodajské ČT24. Vystudovala žurnalistiku a mezinárodní vztahy. 

Co tě vedlo k tomu napsat vlastní knihu? A proč právě téma módy?

Ten nápad přišel loni na jaře. Byla jsem tehdy asi půl roku zpátky doma z pařížské stáže v jednom známém, módním domě a pořád jsem se s tím zážitkem vypořádávala. Bylo to ve mně ještě dost otevřený a bolavý, a já často sdílela nějaký, řekněme, „oborový glosy“ (haha) na sítích. Řešila jsem v nich třeba realitu práce v módě, nepříjemnosti spojené se stážováním, které se ale pokládají za běžný standart, a to i když jsou třeba mimo rámec práva, nebo třeba nějaké eticky sporné aspekty módní branže.

Lidi se mi na to dost ozývali, zajímali se, sdíleli se mnou jejich zkušenosti a pocity. Tehdy mi pár slečen napsalo, že bych o tom měla udělat podcast, a jedna mě pak dokonce odkázala na nakladatelství, které by nějaký titul ze světa módy určitě rádo vydalo v knižní podobě.

Tam někdy se nápad na kreativní zpracování toho nepořádku, co jsem měla v hlavě, zrodil. Od té doby jsem to v sobě nosila, ta vize se různě rozvíjela, dostávala nové podoby, taky jsem na ní zapomínala, protože to bylo jen velmi abstraktní a nekonkrétní. Mám kolem sebe ale spoustu známých, kteří se právě v té knižní branži pohybují, a před nimi jsem moji představu několikrát v různých podobách zmiňovala. Oni mi zase dávali zpětnou vazbu a různé tipy.

No a nakonec, velmi zkráceně, se stručná kostra knihy dostala až na stůl do Albatrosu – konkrétně k redaktorce Petře Havelkové, která má na starost právě populárně-naučné non-fiction tituly. Petře se ten nápad líbil, nechala mě ho rozvést, podrobněji zpracovat, a o několik měsíců později jsme si plácly, že to spolu tedy vytvoříme.

Takže ta kniha vlastně vyplynula z nějaké potřeby se vypovídat, a hlavně si odpovědět na řadu otázek, který jsem měla v hlavě. Za to, že se ta potřeba přetvořila do této formy, ale vděčím třeba právě slečnám, které o to téma projevily zájem. 

Proč jsi pro knihu zvolila koncept rozhovorů? Vlastních zkušeností z módního prostředí jsi měla hned několik, co tě tedy přimělo se na módu podívat očima dalších osobností?

Jak už jsem zmiňovala, tak jsem měla řadu otázek, kterou jsem si přála zodpovědět. Bylo to pro mě důležité, abych se po tom odchodu z módní branže nějak zorientovala – v sobě, ale i třeba v širších kontextech toho, proč vysokou módu často tak nekriticky adorujeme. A to i když je toxická, povrchní nebo třeba mimořádně neudržitelná.

Nejlogičtější cestou bylo získat výpovědi od expertů a expertek z různých oblastí. Nezajímala mě totiž jen móda jako taková, chtěla jsem trasovat hlavně její vztah s okolním světem – se společností nebo i s naší psychikou…

Od začátku jsem celkem přesně věděla, koho bych se chtěla ptát. Zajímala mě totiž třeba móda z pohledu udržitelnosti, tam jsem oslovila Natáliu Pažickou a známý institut Eco-Age. Zajímalo mě ale taky, jak moc je vizuální aparence reálně důležitá, do jaké míry ji můžeme ignorovat – třeba v práci nebo když vstupujeme do veřejně viditelných funkcí, třeba do politiky. Na to jsem se ptala velmi mediálně exponované političky Danuše Nerudové. Ale i právničky a odborářky Šárky Homfray, která se na oděv dokázala podívat taky z hlediska práva nebo feminismu.

Hodně mě zajímala také rovina vlivu módy na společnosti a na to, co považujeme za „normální“ – to mi skvěle přiblížila socioložka Andrea Průchová Hrůzová. Úplně do backstage té branže, kde to už není tak hezké jako v těch naleštěných vitrínách nebo na nasvícených molech, jsem se pak dostala s modelkou Bárou Černou nebo s návrhářem Janem Černým. Těch témat – které mě zajímaly, ale o kterých jsem zkrátka nevěděla dost – bylo spoustu. Proto jsem zvolila rozhovory. Díky nim jsem totiž mohla do jednoho souboru směstnat expertizu od řady úžasných lidí z několika úplně odlišných oborů. A to byl můj cíl. Jen svou výpovědí – která tam sice také je, ale slouží spíš jako jakési lidské a subjektivní dokreslení té reality – bych to nedokázala. 

Kdy nadešel zlom a odhodlání dát všechno dokupy a pustit se do psaní? 

Loni v létě jsme si právě s Petrou Havelkovou z Albatrosu řekly podrobnější rámec a následně se pustily do práce. Měla jsem představu a jediný problém byl čas. Zrovna jsem totiž začínala novou práci a zároveň jsem v té době studovala dvě školy najednou. Léto byl nejideálnější čas, kdy začít, díky tomu jsem mohla přes dva měsíce relativně v klidu pracovat. Necítila jsem tempo práce na knize, rozvrhla si, kdy bude třeba dělat které rozhovory. Samozřejmě to pak nešlo takto hladce, ale minimálně střednědobý plán jsem měla dobrý. 

Jak si vůbec balancovala psaní knihy s běžným životem? 

Jak jsem zmínila, tak základem bylo dobré rozvržení. Věděla jsem, že se nechci udřít, že chci dostudovat, chodit do práce. No a taky trochu žít. Takže díky plánu a disciplíně to šlo, ale úplně bych to nikomu – ani svému budoucímu já – nedoporučovala. Myslím, že jsem si víc mohla ten proces psaní užít, pokud bych knihu nekompletovala v takovém turbulentnějším období. Hrozně mě bavila i následná post-produkce – grafické řešení textu, výběr fotek, citací… Celý ten proces mě zkrátka moc bavil a bohužel jsem si ho nemohla úplně hluboce prožít.

Knihu jsem psala o víkendech a ve volných týdnech v práci – máme tam totiž takovou specialitu, že tři týdny pracujeme non-stop, a pak máme týden volno. Během těch „nultých“ týdnů jsem tedy na střídačku psala diplomky a knihu. Dobrá zpráva určitě je, že kniha je určitě to lepší, co jsem ten rok napsala:))

Jak dlouho trval samotný proces od nápadu po držení fyzického výtisku v rukou? 

Na psaní knihy jsem měla víc než rok – to je hodně štědrá časová dotace. Každopádně úplně první nápad jsem měla na přelomu února a března 2023, no a finální kniha mi přišla 3. října 2024 – to je celkem rok a asi deset měsíců. Takže skoro dva roky! V závěru knihy píšu, že jsem se skrze tu práci na knize mohla dost uzdravit, srovnat si v sobě řadu věcí. Třeba zmínit, že důležitou roli hrál i čas, a toho jsem vlastně měla na ten celý proces relativně hodně. 

Jakou radu bys měla pro mladé lidi, kteří také touží napsat knihu? Co udělat jako první, koho oslovit? 

Přijde mi skvělý, že dneska knihu skutečně lze vydat poměrně snadno, a to hned několika způsoby. Mně na začátku hodně známých doporučovalo, ať si ji vydám sama. Já věděla, že to není moje cesta, ale vyslechla jsem si některé návrhy a zněly mi dobře. Díky technologiím lze dnes například tisknout jen velice málo výtisků – to znamená, že nemusíte mít obří sklad, řešit složitou logistiku a ani mít vysoké náklady na tisk. Jednoduše si knihu dotisknete, když ji doprodáte. Anebo natisknete jen tolik kusů, kolik se vám jich předprodá.

Pokud se spokojíte s vlastním prodejem – třeba se domluvíte s některými bookshopy nebo si zřídíte vlastní web s e-shopem – tam vám v takovém případě stačí mít jen editora, grafika a tiskárnu. A taky samozřejmě pevný nervy a hodně času. Praxe je pak samozřejmě náročnější, než jak ji tady popisuji, ale velice zjednodušeně chci říct, že možnosti jsou.

Další cesta je pak nabídnout svůj nápad do konkrétních vydavatelství. Já věřím, že když v některé tuzemské redakci uvidí propracovaný námět na zajímavý projekt, dokážou do toho jít. Ostatně tak to bylo i u mě – neměla jsem žádnou referenci, ani fyzickou už dříve vydanou publikaci, která by Albatrosu potvrdila, že bych knihu zvládla napsat.

Máš nějakou specifickou rutinu a vyhrazený čas na psaní nebo čekáš na určitý „flow” a oddáváš se přirozenosti? 

No hrozně jsem si během celého toho procesu psaní přála uměl vykřesat múzu a dobrou flow na povel. Vím totiž, že když je mám, dokážu fakt dobře pracovat! Problém je, že mi tenhle stav nešel úplně přirozeně navodit, takže i já případně přijímám nápady… Obecně jsem se ale snažila psát ve dnech, které jsem neměla rozkouskované – prací, školou, dalšími povinnostmi. Potřebuju mít před sebou dlouhý a prostorný mentální horizont, abych se necítila skřípnutá. To mi celkem fungovalo. A jinak klasika – svíčky, čaje, teplý ponožky, hezký výhledy, čistý a dlouhý stůl… to je samozřejmě nejlepší stimulace, kterou ale ne vždy můžeš mít.

Byl nějaký rozhovor, který ti kompletně změnil pohled na téma? Jak tedy vnímáš módu a svět kolem ní v tomto momentu? 

Každý z rozhovorů mi přinesl hrozně moc. Fakt jsem pyšná právě na seznam respondentů, který se mi podařilo dát dohromady. A samozřejmě jsem všem nesmírně vděčná, že se mnou mluvili, a že tomu tématu věnovali čas a energii. Všechny odpovědi jsou nesmírně zajímavé, a navíc opravdu reflektují pohledy z různých prostředí, ukazují různá osobnostní nastavení, zcela odlišné způsoby přemýšlení nad stejným tématem. Velké „aha momenty“ jsem měla u rozhovorů s Šárkou Homfray a Andreou Průchovou Hrůzovou, tam jsem našla skutečně dost odpovědí na ty mé – tuto knihu iniciující – otázky.

Která část knihy ti dala nejvíce zabrat? A proč? Naopak, máš i oblíbenou část, na kterou si pyšná?

Vlastně pro mě byla asi nejvíc náročná ta intimnější část, kterou jsem zpracovávala formou esejů. Každou kapitolu, která se ptá na jednu zásadní otázku, totiž uvádí právě můj esej na dané téma. Ten nasvěcuje, proč mě daný pohled na módu zajímá, a zároveň také přibližuje z jaké pozice k němu přistupuji. Ty eseje jsou hodně intimní a niterné, zároveň je ale prokládám daty a citáty z nejrůznějších knih nebo studií. Chtěla jsem, aby mé myšlenky měly i nějaké pozadí – tím jsem si vlastní pocity třídila, zasazovala je do kontextu. To mi obecně i v životě hodně pomáhá – dostávat moje malý myšlenky do makropohledu.

Jak už jsem říkala, tak jsem opravdu pyšná na seznam respondentů, je totiž fakt krásně rozmanitý. Na té knize mě pak také hodně baví právě spojení dat a řekněme odborných výkladů od respondentů s těmi čistě subjektivními pocity, které vycházejí ze mě a z mé osobní zkušenosti z módní branže.

Co dalšího můžeme od Adély Šponerové čekat? Vidíš se v budoucnu jako spisovatelka dalších knih? A jestli ano, týkaly by se módy? 

Upřímně fakt nevím! Čím sem starší, tím víc se bojím být zásadová s plány do budoucna – několikrát se mi totiž ty životní cíle dost změnily. Naposledy to tak bylo třeba právě s módou – myslela jsem si, že budu velká ryba této branže, a nakonec to úplně odeznělo. Priority se mi za poslední dva roky totálně změnily.

V jednom rozhovoru, který jsem dávala asi před třemi lety, a na který jsem nedávno narazila, jsem říkala, že se žurnalistice, kterou mám vystudovanou, nebudu nikdy věnovat. No a teď je to má práce. Takže si nechci zase naběhnout a asi moc konkrétně neodpovím! 

 Každopádně další knihu nebo i knihy bych do budoucna určitě ještě ráda napsala – jen ještě nevím o čem, ale to přijde. Ten proces byl fakt krásný. Současně si nemyslím, že se cokoliv z mé budoucí tvorby bude týkat módy, možná nepřímo jo, ale další soubor jen o ní určitě (zatím) nechystám. Mám pocit, že jsem tímhle počinem (opět zatím) řekla v téhle oblasti vše, co jsem chtěla. A tedy že můžu nakreslit za touto verzí mě – Adély-píáristky, Adély-fashion bloggerky – čáru.