Rozhovor: Student Daniel o pomaturitním létě na horách v Itálii jako dobrovolník na bio farmě

Co tě dovedlo k dobrovolničení v zahraničí?

Nikdy před tím jsem nic podobného nevyzkoušel a měl jsem potřebu prožít idylické léto stejně jako vidívám na reelsech. Zároveň jsem se prodíral maturitním ročníkem - dobrovolničení se stalo odměnou a před tím také motivací ke splnění maturity.

Byla Itálie jasná volba, nebo spíš náhoda/jediná možnost?

Jelikož stránka, na které jsem hledal, nabízí vždy poplatek jen na jednu konkrétní zemi, musel jsem si vybrat. Já věděl, že chci do hor, takže v původním hledáčku byly země jako Švýcarsko, Rakousko či dokonce Norsko. Itálie nabízela kromě nejvíce možností i Dolomity, což byl můj tajný sen. I když jsem nakonec nebyl přímo v Dolomitech, jednalo se o jednu z nejkrásnějších krajin, co jsem kdy viděl.

Jak a kde jsi tuhle nabídku našel?

Byla mi kamarádkou doporučena stránka WWOOF, na které najdete pouze biofarmy. Po zaplacení poplatku (asi 1000 Kč) a pár hodin hledání, jsem obepsal asi 5 vyhlídlých farem – z nich se mi, většinou po pár dnech, ozvaly 4, že mají plno. Zachránila mě právě biofarma v Cogolu (horská vesnička na severu Itálie), která se mi líbila ze všech úplně nejvíc a měla zrovna volno.

Co jsi od toho očekával a jaká byla realita?

Nebudu lhát, chtěl jsem a čekal jsem od toho hodně. Trošku jsem se bál, to určitě. Ať už toho, že hostitelé se nebudou chovat tak, jak psali lidé v recenzích, nebo toho, že ostatní dobrovolníci mi nesednou. Štěstí se na mě ovšem usmálo. Prostředí v realitě vypadalo mnohem líp, než na obrázku. Hostitelé byli po většinu času velmi milí lidé a co se týče dalších dobrovolníků... nechápu, za co jsem si zasloužil tak milé, zábavné a ochotné lidi.

Jaký byl tvůj první dojem po příjezdu?

Cestoval jsem dohromady asi 15 hodin, takže nemůžu říct, že jsem byl při příjezdu fresh. Při posledních kilometrech autobusem mě však obklopily hory a já se cítil, jako kdybych popadl druhý dech. Procházel jsem úzkými uličkami Cogola směrem k hostitelům a obdivoval zasněžené pahorky, tyčící se kolem údolí, ve kterém se vesnička nacházela. Přesně takhle jsem si vizualizoval ideál severoitalské horské vesničky.

Jak tě přijala rodina / komunita / kolegové?

Rodinu tvořili manželé Giulliano a Joy, oba něco přes šedesát. Měli mnoho dětí různého věku – od kojenců po třicátníky. Giulliano byl podle recenzí menší cholerik - prostě Ital jak se patří. V realitě to tak trošku bylo, ale pokud si člověk zvykne, dokáže na něm najít pozitivní vlastnosti a zjistit, že je to celkem frajer. Joy byla milá, vtipná a opravdu ochotná. Spolu tvořili takový Jing Jang. Dokázali tak (nejen) mě bez problému začlenit do svého kruhu.

Co se týče dalších dobrovolníků, národnostně to byla velmi pestrá skupina lidí - od Kanady, Brazílie, Argentiny až po Španělsko, Anglii, Německo a Francii. Budu se opakovat, když řeknu, že tito lidé byli opravdu unikátní. Přijde mi, že dobrovolničení je právě o poznání takových lidí, protože většina má podobně nastavené myšlení, cíle a zájmy. O to líp vznikají pevné přátelské vztahy a loučení mě osobně opravdu bolelo.

Co bylo náplní tvé práce?

Sbíral jsem vždy na jedné z několika farem červený a černý rybíz, borůvky a občas jsem i odstraňoval plevel. Když pršelo, zdobili jsme uvnitř skleničky s domácí marmeládou, nebo se čistil rybíz od stopek.

Jak vypadal tvůj běžný den?

Snídaně začínala v 7:30. Většinou do 8:30 se pak vyjíždělo na farmy. Odpracovat musel každý dobrovolník 4 hodiny, takže kolem 12:30 se jezdilo na oběd zpátky domů. Po obědě už si každý mohl dělat, co chtěl, a následně večer - vždy kolem 20:30 - na nás čekala večeře. Po večeři se chodilo často na zmrzlinu a stolní fotbálek s ostatními dobrovolníky, nebo se jednou, dvakrát týdně zašlo do baru. O víkendech měl každý volno, takže se chodilo na výlety.

Co bylo pro tebe nejtěžší a co naopak nejhezčí?

Nejtěžší bylo rozloučit se s novými kamarády...a trhání plevele. Utekl jsem před vedrem do hor, ale i tady mě dostalo a trhat 4 hoďky trávu nebylo úplně nejjednodušší. Naštěstí se tato aktivita dělala málokdy a hlavní náplní bylo většinou sbírání bobulí, což vůbec těžké nebylo.

Co jsi dělal ve svém volnu?

Výlety. Snažil jsem se využít opravdu každého hezkého i nehezkého dne na prozkoumávání okolí. O všedních dnech kratší výlety, o víkendech i dvoudenní. Výhodou bylo, že se daly podniknout i přímo z Cogola. Výletoval jsem jak sám, tak i s ostatními dobrovolníky.

Jaký z tvých výletů tě zaujal nejvíce?

Jednoznačně víkendový výstup a přespání s kamarády v rifugio na hoře Monte Vioz. Šlo o nejvyšší dosažitelnou horu v okolí (3645 m n. m.) a šlo z ní vidět opravdu všechno. Bonusem bylo, že se na ni dalo dostat v podstatě přímo z Cogola. Největším lákadlem byl sníh - v létě ho jen tak někdo nezažije - takže nechyběla ani koulovaná a stavění sněhuláků. Dokonalý byl taky východ slunce, nevěřil jsem svým očím.

Ochutnal jsi něco nevšedního z italské kuchyně?

Joy byla z Filipín, takže nám často připravovala dobroty z Asie (rýže, kuskus, ...). Nechyběla však ani italská kuchyně, takže klasiky jako boloňské špagety či italská pizza se také párkrát objevily v meníčku. Každý chod zdobila zelenina, které bylo vždy dost. Celkově můžu říct, že jsem se vždy dosyta najedl.

Jaká písnička ti evokuje tvůj pobyt v Itálii?

Určitě We Are The People od Empire of the Sun. Vždy budu vzpomínat na moment, kdy jsme jeden z mých posledních dnů jeli na výlet autem a u toho hrála právě tato písnička. Prostě idylka.

Co tě na dobrovolničení nejvíce překvapilo?

Strašně jsem se bál svojí angličtiny. Není úplně nejlepší, ale teď můžu s klidem říct, že na tom vůbec nezáleží. To, že jsem šel dobrovolničit sám, mě donutilo se začít bavit s dalšími dobrovolníky a rodinou. Pokud někdy pojedete sami, opravdu se nebojte mluvit, protože jak vám, tak ostatním jde o to, abyste se dorozuměli - a je jedno jestli gramaticky nekorektně nebo s přízvukem.

Změnil se tvůj pohled na Itálii po té zkušenosti?

Určitě se změnil k lepšímu. Nemůžu samozřejmě generalizovat na základě svojí zkušenosti v jedné vesničce, ale přijde mi, že Italové v horských oblastech jsou milí a společenští.

Co sis z toho odnesl do života – dovednost, zkušenost, přátelství?

Určitě zážitky, kamarády a sebevědomí. Otevřelo mi to dveře do světa a ukázalo, že na světě je takových míst ještě spousta – jenom času není dost.

Přemýšlíš o dalším dobrovolničení (třeba jinde)?

Určitě ano. Itálii jsem si odškrtl, dalším cílem jsou Lofoty.

Co bys doporučil lidem, kteří chtějí dobrovolničit v zahraničí?

Doporučil bych používat stránku WorldPackers, kde na rozdíl od WWOOF (kde jsem hledal já) se platí jeden poplatek a zahrnuje všechny země. Zároveň nabízí více možností, pokud se nechcete zaměřit pouze na biofarmy. Dalším bonusem WorldPackers je, že můžete psát přímo dobrovolníkům, kteří na farmě zrovna jsou, takže nemusíte čerpat pouze z recenzí.

Druhým doporučením je hledat brzo. Čím dřív, tím líp - pokud chcete dobrovolničit v létě, měli byste začít někdy v únoru nebo březnu. Lepší místa bývají samozřejmě obsazená dřív, a proto uděláte jen dobře, když začnete klidně i v zimě. Já osobně začal v březnu, ale už tehdy nebyla žádná místa v Dolomitech. Některým se ovšem podaří najít dobrou destinaci i v dubnu, květnu, ale neriskoval bych to.

Třetím doporučením je dobrovolničit samostatně - zní to strašidelně, ale dá vám to opravdu hodně. Stačí se nebát