R.I.P. hyperpop? Čeká „žánr budoucnosti“ konečně slibovaný boom, nebo upadne v zapomnění? 

Celé to začíná nápadně připomínat disco, grunge nebo dubstep – žánry a subžánry, které se měly stát budoucností, což se ale nakonec nikdy nestalo. Hyperpop se ale i přesto, že ho dost možná čeká podobný osud od všech tří zmíněných hudebních směrů, zásadně liší. A to hned v několika věcech.

Grunge měl Nirvanu, dubstep Skrillexe a disco Donnu Summer. Ti všichni vynesli na vrchol popularity nejen své žánry, ale i sebe. Prodávali miliony desek, rádia hrála jejich hity prakticky on repeat a byly si jich nuceny všímat i jindy konzervativní hudební akademie. Nic takového se žádnému z představitelů hyperpopu nikdy nepovedlo (nepočítáme-li úspěšné starší singly Charli XCX, u nich však nešlo o hyperpop).

Nebo taky povedlo – těžko říct. Nikdo totiž pořádně neví, co to hyperpop je. „Pop music s prvky hip-hopu, elektronické a taneční hudby“ totiž může být kde co. Jsou starší desky Grimes hyperpop? Nebo Crystal Castles? A když zajdeme do extrému, dělala hyperpop Kesha v roce 2011? Teoreticky ano, protože její tehdejší hudba splňovala všechny parametry tohoto velmi vágně definovaného žánru.

Nevznikla ale se stejnou myšlenkou. Na počátku hyperpopu stál velmi úzký kolektiv umělců říkající si PC Music. Šlo v podstatě o hudební hnutí balancující na hranici parodie a variace na klasický pop za využití počítačových technologií a hlavně maximalismu – hyperpop je prostě in your face, to je jeho základní myšlenkou a rozpoznávacím znamením. Nikdy však nešlo o jasně definovatelný hudební žánr.

Přesto je všechna hudba, kterou dnes bez přemýšlení nálepkujeme jako hyperpop, jasně rozpoznatelná. High pitched nebo jinak „nelidsky“ znějící vokály, glitch prvky a signifikantní, většinou extrémně feminine estetika videoklipů – a to vše za užití klasických popových postupů. To všechno ztělesňuje pro publikum, které zatím nepřišlo do kontaktu s jmény jako 100 Gecs, jedna žena – Charli XCX.

Dříve to byla obyčejná popová hvězdička, která se jakoby omylem nachomýtla k interpretům jako SOPHIE, kteří tenkrát hnutí/žánru pokládali základy. Charli žánr později sama zpopularizovala podobně (a samozřejmě v menším měřítku) jako třeba Nirvana grunge. Jako jediné se jí také povedlo dostat se do širšího povědomí, a to zejména díky svým starým hitům. Ty jí udělaly jméno, se kterým začala dláždit hyperpopu cestu do rádií. Kvůli mimořádné popularitě mezi mladým publikem se začalo předpokládat, že tenhle subžánr eventuálně nahradí pop music, jak ji známe teď, a že za pár let uslyšíme místo Dua Lipy v rádiu dvacetkrát denně Charli XCX nebo Caroline Polachek.

Čáru přes rozpočet všem, kteří si byli touto budoucností jistí, udělala sama Charli. Ta se totiž – soudě dle několika již vydaných singlů – na své nové desce vrací k „obyčejnému“ dance-popu. Nyní bude zajímavé sledovat, nakolik jinou se pop music stane ve chvíli, kdy se ji i sama velká revolucionářka rozhodla držet v původních kolejích.