Přihlášení se k heyfomo
Permanent wave, Metropopolis nebo Escape room: Kde bere Spotify tisíce nových „žánrů“?
POV: Projíždíš svoje Wrapped, na které ses těšil/a celý rok, postuješ polovinu statistik na stories, žiješ si svůj disko příběh... Ten však střídá zmatení ze slajdu oslavujícím desítky, ne-li stovky tebou objevených nových žánrů, mezi nimiž jsou i perly jako Metropopolis nebo Indie poptimism. Co jsou zač nejen tyhle dva bizáry a kdo a proč je vymýšlí?
Ale nejdřív… It’s trivia time! Když už jsi teď dle Spotify zřejmě takový Kryštof Kolumbus na poli hudby, budeš určitě vědět, co mají společného Charli XCX, Sevdaliza, Death Grips a Tierra Whack… Inu, pokud si odmyslíme fakt, že doslova NIC, tak odpověď zní: stejný žánr – Escape room. Že nemáš ponětí, co to proboha je? Buď v klidu, to vlastně nikdo. Tedy krom pana Glenna McDonalda, „datového alchymisty“ Spotify. A jo, to je reálné jméno i pozice.
Pár chytrých hlav v NDR (čti Spotify) v čele s Glennem totiž napadlo, že v rámci zjednodušení fungování jejich aplikace, která uživatelsky sází na doporučování hudby podobné té, co uživatel do té doby poslouchal, sestrojí algoritmus. To samozřejmě dává smysl. Méně logiky už ale najdeme v jeho samotném fungování.
Ve zkratce: Tento systém třídí hudbu mimo jiné tak, že songům, které zní podobně, přiřazuje žánr dle svého uvážení. Tím nejenže popírá svobodu uměleckého vyjádření a způsobu sebeprezentace interpretů, ale také (a hlavně) dělá ve všem neuvěřitelný bordel. Vsadím boty na to, že běžný uživatel Spotify při pohledu na své Wrapped zkrátka neví, zda brát data o „objevených“ žánrech, natož pseudožánry samotné, vážně. Tím logicky vzniká obecný zmatek, kterého je pro konzumního posluchače v žánrech rozdělujících hudbu už tak až až. Lidé chtějí věcem alespoň rámcově rozumět. Dělat to pro ně prakticky nemožným je krok, nad kterým mi už pár let zůstává rozum stát.
Tam, kde žádný vhodný pseudožánr, jež by spojil libovolný počet skladeb dohromady, není, si algoritmus prostě něco vymyslí. Tak vznikají nesmysly jako již zmíněný Escape room nebo Braindance, jejichž původ nestojí na žádném reálném (sub)kulturním základu. Nemyslím si, že je to s přihlédnutím k vlivu a funkcím Spotify (právě ono zmíněné Wrapped) správně, a nemůžu se ani zbavit pocitu, že to vypovídá o tom, jak Spotify na své uživatele pohlíží.
Kde fungování algoritmu naprosto překračuje hranice mého chápaní, jsou „žánry“ jako Wrestling, Sound nebo Poptimism. Těm nejen že chybí základ kulturní, ale z pohledu neznalého pozorovatele i funkční. Hledal jsem dlouho a usilovně a nenašel jsem jediný důvod, proč existuje Wrestling jako Spotify žánr.
Dál mě zajímalo, co platforma rozlišuje jako Lilith - „žánr“ pojmenovaný podle ikonického ženského hudebního festivalu pravidelně se objevující v mých favoritech. Použil jsem k tomu aplikaci Organize My Music, která přečte tvoje Spotify data a roztřídí hudební knihovnu podle několika kritérií, včetně žánrů. Zjistil jsem, že Spotify tak označuje nejen hudebnice, které kdysi na Lilith opravdu hrály, ale i ty, které v tu dobu neuměly ani mluvit, natož performovat. Záhy jsem si všiml toho, že je u některých z nich označen Lilith jako primární žánr. Ne art pop, folk, ale Lilith, virtuální nesmysl stvořený algoritmem.
Děsí mě představa, že největší hudební platforma na světě pohlíží jako na užitečné idioty nejen na své uživatele, ale i některé hudebníky, jejichž uměleckou relevanci tak potápí a které nevnímá jinak než jako obyčejnou výplň algoritmických playlistů. Znamenalo by to totiž, že tu už vůbec nejde o hudbu, ale o čirý business. A to by bylo zdrcující.