Přihlášení se k heyfomo
Nazývám ji knižní kámoškou pro lidi, které trápí něco na duši, říká Linda Bartošová o své nové knize Jako by mě opustila všechna síla
Linda Bartošová vydává svoji druhou knihu. Nese název Jako by mě opustila všechna síla a je na téma duševního zdraví. Co ji přimělo otevřít toto niterné téma? A jaký meaning se skrývá za designem obálky?
Jak bys svoji novou knihu představila?
Kniha je souborem devíti rozhovorů o duševním zdraví, kde se s osobnostmi, které zpovídám, bavíme o nejrůznějších psychických obtížích, duševních onemocněních nebo fázích v jejich životě, kdy na tom psychicky nebyly dobře. Bavíme se o tom, co jim pomohlo, jaké mechanizmy si osvojily, o medikaci, o hospitalizacích na psychiatrických léčebnách a zařízeních. O úzkostech, panických atakách, syndromu vyhoření a tak dále.
Ale není to jenom depka, jsou tam i cesty, jak z toho ven. A to nejenom prostřednictvím rozhovorů, ale i skrze komentáře terapeutky Hany Vaničkové, která každý rozhovor opatřila rozborem toho, co ten člověk prožívá, jak to pojmenovat, kam s tím zajít nebo jak si pomoci.
Já to nazývám takovou knižní kámoškou pro lidi, které trápí něco na duši, a třeba často neví, za kým s tím jít nebo komu se svěřit. Doufám tedy, že je knížka trochu k pomoci nasměruje.
Kdy a proč sis řekla, že je tohle téma třeba v naší společnosti víc otevřít?
Cítím to poslední tři roky velmi intenzivně, protože jsem sama začala v životě řešit tíhu na duši právě v souvislosti s vyhořením, které jsem cítila před odchodem z České televize, kde jsem pracovala osm let. Také za to mohly i dopady způsobu života tak, jak jsem ho žila. To znamená velice intenzivně, často bez odpočinku a bez sebepéče v rámci psychického i fyzického zdraví. Zároveň v souvislosti se situací ve světě mám pocit, že potřeba mluvit o duševním zdraví rozhodně nebude odcházet, ale bohužel naopak spíš sílit.
Zastoupení respondentů a respondentek rozhovorů je pestré, podle čeho sis je vybírala?
Všechno jsou to lidé, kteří mi jsou blízko tím, co řeší, jací jsou a co je pro ně v životě důležité. Hodně z nich znám i osobně, protože jsem chtěla, aby rozhovor něco přinesl a byl opravdový a nepředstíraný. U těchto témat si myslím, že je dobré mít k respondentům blíž. Mluvíte s nimi totiž o niterných věcech, které navíc dáváte ven v dnešním světě, který k tomu nemusí být vždy citlivý, takže tam musela být i velká důvěra směrem ke mně a já jsem moc ráda, že ji měli.
Všichni respondenti jsou víceméně zoomeři a mileniálové, ale zároveň tam vystupuje Klára Trojanová, herečka, která byla jedna z prvních, kdo v českém mediálním prostoru promluvil o duševním zdraví a o léčbě depresí. Jedním z respondentů je i její syn, Josef Trojan, který s depresemi bojuje taky. Přišlo mi super je tam mít oba a ptát se i na to, jak tato zkušenost ovlivnila jejich vztah nebo jak může rodič pomoci dítěti.
V rámci rešerše ses mohla na spoustu odpovědí připravit, je ale něco, co tě během rozhovorů překvapilo?
Všechny rozhovory byly obohacující a vždy jsem nahlédla na optiku duševního zdraví nebo prožívání věcí z jiného úhlu. Když si mám teď vzpomenout na konkrétní příklad, tak právě s Josefem Trojanem mluvíme o tom, že když přijde něco tíživého – splín, úzkost nebo deprese, tak je dobré to nechtít nechat co nejdřív odejít, ale projít si tím, pochopit, co to vyvolalo a co je potřeba v rámci toho tématu řešit.
A pak mě v rámci TikToku a aktuálních trendů hodně překvapilo to, co mi říkala Sophie Šarlak, která upozorňovala na romantizaci duševních problémů na TikToku. Například existují videa, kde kluci tvrdí, že chtějí holku s hraniční poruchou osobnosti, protože právě ta prý miluje nejvíc. Romantizovat to, protože ona miluje silněji než někdo, kdo je, v uvozovkách, zdravý, to je hodně zajímavé a přiznám se, že mě to docela vyděsilo.
Když mluvíme o Gen Z, tak právě tato generace na sociálních sítích často konzumuje obsah, který je ovlivněný tématy, jako je hustle culture nebo girl bossing. Mluví se v knize třeba i o nich?
Jo, určitě se tam o hustle culture bavíme. O nátlaku na to stíhat co nejvíc věcí, být co nejrychleji někde a mít hodně úspěchů.
Pro mě osobně to byl iniciační moment, kdy jsem svoji girlboss musela pohřbít, abych si dokázala přiznat, že i já někdy můžu mít slabost, nejsem perfektně výkonná, vždy dobře vypadající a vždy na sto procent plnící všechny úkoly. Mám taky svoje démony, slabosti a omezenou míru energie i odolnosti.
To mi dlouho připadalo jako něco, co si nemůžu dovolit a co nemůžu říkat. A pak jsem zjistila, že jo, že to jde, i když to samozřejmě naráží na spoustu zdí a odsudků.
Má design knihy, který vytvořila Nikola Janíčková, skrytý význam?
Ústřední motiv má význam kamene nebo oblázku, který nám pomyslně leží na hrudi, když třeba máme psychické úzkosti a jiné problémy. Může to být jenom oblázek, lehký kamínek, který se občas objeví, anebo to může být těžký kámen, který nemizí a je náročné s ním žít. Každý si na to asi může promítnout, co chce.
Jedná se o tvoji druhou knihu. Dělala jsi tentokrát něco cíleně jinak?
Tentokrát jsem si říkala, že bude určitě dobré to ošetřit i odborně, takže jsem tam zařadila zmíněné terapeutické komentáře, což je asi největší změna.
Taky jsem s respondenty trávila obecně víc času, protože Novinářky vznikaly ještě když jsem byla v televizi, což bylo docela šílené tempo. Takže jsem měla trochu víc času a prostoru si s knížkou pobýt, několikrát rozhovory pročíst a vychytat třeba některé chyby.
Myslím, že by tato kniha mohla být pečlivější, možná díky tomu, že teď jsem na volné noze. Moji blízcí říkají, že času sice nemám o moc víc, ale rozhodně pocitově si ho umím líp rozložit a strávit jej s tím, co je pro mě důležité. Myslím, že i tohle se tam promítne.
Co bys chtěla, aby tvoje kniha předala mladým čtenářům a čtenářkám? Co by si z toho měli vzít?
Asi to, že nikdy není pozdě na to řešit svoje psychické problémy. Je kam se obrátit. A hlavně, že v tom nejsou sami, protože i když třeba vidíme statistiky, které nám logicky říkají, že v tom nejsme sami, tak je přeci jenom něco jiného si přečíst opravdu niterné prožívání člověka a nejrůznější odstíny toho, jak se žije právě s tou duševní nemocí, a mít možnost se na to napojit. Právě sdílení těch trablí nám může pomoci si uvědomit, že v tom opravdu nejsme sami. Doufám, že si v tom najdou knižní kámošku.
A můžou se čtenáři těšit na debaty nebo akce, které budou s knihou spojované?
Přijedu do Brna, do Ostravy a budu i na festivalech. Takže určitě během jara a léta si myslím, že když budou lidi chtít, tak mě někde s knížkou zachytí.
Máš ještě něco, co bys chtěla na závěr třeba čtenářům a čtenářkám Heyfomo vzkázat?
Budu moc ráda, když si to Generace Z přečte a dá mi zpětnou vazbu v tom, jestli to všechno vědí, anebo jestli tam třeba pro ně bylo něco nového, překvapivého, jestli to pomáhá, nebo jestli už prostě tohle všechno znají. Budu ráda, když mi to dáte vědět.
