Natália Krätsmar: Nedefinuje tě tvoje PPP, jen ses od sebe odpojil/a a hledáš komfort

TW: Poruchy příjmu potravy

Měj na paměti, že se toto téma netýká pouze žen, ale i mužů, kteří těmito poruchami také trpí. Rozhovor nemá za cíl nikoho upozaďovat nebo cokoliv zlehčovat, ale spíše má informovat. Natália Krätsmar se tomuto tématu dlouhodobě věnuje, má několikaleté zkušenosti a sama si tímto onemocněním prošla. Dnes se snaží pomáhat hlavně ženám, které mají problém s vlastním přijetím, a ukazuje jim, jaká cesta a život je čeká, pokud se společně rozhodnou tuto nemoc překonat.

Ahoj, Naty, na začátek bych se tě ráda zeptala, čemu se v současné době věnuješ a jak by ses čtenářům krátce představila. 

Jsem Natália a jsem koučka zaměřující se na osvobozování žen z toxického vztahu s jídlem (bulimie, záchvatovité či emoční jedení). Pomáhám ženám objevit samu sebe a navrátit se k sobě, ke svobodě, intuici a své hodnotě. Zkrátka pomáhám ženám vypustit se z klece nízké sebehodnoty, nedostatku sebelásky a objevit jejich sílu, aby mohly konečně žít naplno a nenechat se ničím a nikým zmenšovat (doslova i přeneseně). Kombinuji neurovědu, mindfulness, psychosomatiku a mnohem víc. Kromě koučinku se věnuji i svému podcastu a dalším projektům, které plánuji.

Dříve jsem měla úplně jiný život, snila jsem o velké kariéře v luxusní módě a měla přes 10 let bulimii. Teď jsem ale zpět, teď to jsem já a zabývám se tím, co mi srdce a intuice říká. Dělám to, protože mi tu někdo takový dříve chyběl. Někdo, kdo by to neřešil jen povrchově, ale šel do hloubky a koukal na změnu a budoucnost, dával kroky vpřed a pochopil i mě.

Téma poruch příjmu potravy a celkově psychických poruch spojených se špatným vnímáním vlastního těla řeší v dnešní době spousta dívek a chlapců. Jak se na tuto problematiku díváš ty? Může za to dnešní doba, nebo se jedná o mnohogenerační problém?

Je to mnohogenerační problém, jen dnešní online doba dává možná více podnětů a více se o tom mluví. Dnešní doba zároveň způsobuje odpojení se od sebe, a to zejména kvůli neustálému návalu informací a rychlým dopamin „řešením“. 

Za zrodem je vždy pocit, že nejsem dost dobrý/dobrá, což může pramenit z rodiny, ve které nedostáváme lásku tím způsobem, jakým potřebujeme nebo vnímáme (každý máme jiný jazyk lásky), je tam třeba nátlak, ve škole porovnávání atd. Souvisí to se sebehodnotou a autenticitou.

Jaký je nejčastější důvod, se kterým se setkáváš na svých seminářích od svých klientek a klientů, kteří těmito nemocemi trpí?

Jak jsem říkala, zrodem je vždy pocit, že nejsem dost dobrý/dobrá, láskyhodný/láskyhodná. To pak vyústí ve snahu mít se více rád/a nebo získat si více pozornosti (lásky) prostřednictvím nového těla.

Jakmile má člověk párkrát přejedení/záchvat, stane se z toho návyk. Reakce na různé podněty a emoce v životě. Souvisí to také s tím, že hledáme rychlé úniky a otupení, protože nám kolektivně chybí vzdělání v tom, jak být přítomni, jak vnímat své potřeby, pracovat s mindsetem, myšlenkami a regulovat emoce bez ubližovaní si, utíkání nebo otupování.

Je možné rozpoznat první náznaky nebo projevy těchto poruch? Jaké kroky by v tu chvíli měl dotyčný udělat?

Často to není vidět. Náznaky můžou být třeba to, že člověk jde na dietu, uzavře se, začne napodobovat ostatní (v čemkoliv), excesivní cvičení, samozřejmě i fyzické příznaky. Jakmile člověk začne cítit, že něco není ok, neovládá své myšlenky, reakce a nezvládá emoce, je čas to řešit, vyhledat pomoc a svěřit se.

Existují podle tebe nějaké kroky či návyky, které bychom mohli dělat jako prevenci před poruchami příjmu potravy?

Odmalička budovat zdravou sebehodnotu, učit se práci s myšlenkami a regulaci emocí. Učit se vnímat tělo a informace z něj namísto poslouchání externího šumu. Já to vnímám jako něco, co je třeba nastavit v rodině. I náš edukační systém by se měl v tomto změnit. Když máme zdravou sebehodnotu a žijeme autenticky (podle svých potřeba, hodnot, priorit), není v nás vnitřní frikce a úzkost. Je nám jedno, co dělají ostatní, protože záleží jen na nás.

Celkově doporučuji se věnovat mindfulness, napojování na tělo. Meditace, breathwork, journaling. To jsou základní modality, které nás napojují na sebe, naše tělo, a dávají prostor poznání, regulaci a toleranci emocí či myšlenek.

Dokázala bys uvést příklady nejčastějších triggerů, které tato psychická onemocnění mohou zapříčinit? 

Těch je spoustu, obecně se ale dají kategorizovat jako myšlenky, prostředí, situace, emoce, lidé a fyzické podněty. Konkrétně je často problém stres, smutek, pocit plnosti, osamění a neschopnost si dovolit odpočinout. Také myšlenka, že nic nemá cenu, už jsem to pokazil/a. Což souvisí s nastavením „všechno nebo nic“, které získáváme prostřednictvím diet, rad a režimů, kvůli kterým člověk není schopen poslechnout sebe, své tělo. Pochybuje o sobě, protože vybočil z režimu nebo plánu. Ale ten plán je často špatný a neodpovídá přítomné potřebě, takže se opět dostáváme k práci s mindsetem a napojením na tělo. 

Je to spektrum, ale vše začíná přesvědčením a myšlenkou okolo podnětu, která vyvolá emoci, což se mění na nutkání. 

Pokud u člověka dlouhodobě pozoruji výrazný úbytek na váze, jak mu mohu pomoct? Jak je dobré ho na tento možný problém prvotně upozornit?

Záleží na člověku, je potřeba popřemýšlet, jakým způsobem mluvit, aby mě slyšel. Nejlepší způsob, jak začít konverzaci, je neupozorňovat na problém, ale vyjádřit, že vždycky tam pro toho člověka jsme a může se na nás s čímkoliv obrátit. Nikdy neútoč, neříkej napřímo: „Máš problém, dělej s tím něco.“ Můžeš spíš říct: „Všiml/a jsem si u tebe nějakých změn, které mě znepokojují, a protože mi na tobě záleží, chci se tě zeptat, jestli si nepotřebuješ o něčem promluvit?“

Jaké kroky bys doporučila, aby dotyčný zvládl poruchy příjmu potravy porazit? Dokáže tento psychický boj vyhrát člověk sám, nebo je vždy potřebná podpora jiného člověka? 

Určitě je potřeba vyhledat pomoc, sama jsem se v tom točila přes 10 let. Zkoušela jsem jídelníčky, terapie, ale utápění se v minulosti dlouhodobě nikam nevede. Pomoc akceleruje pokroky, přináší objektivitu a poskytuje (snad) potřebné nástroje. A hlavně je potřeba nikdy neřešit symptom (jídlo) symptomem, musí se jít do hloubky sebe, a to bez pomoci často nejde.

Ještě bych ráda řekla, že to nerada škatulkuji jako nějaký psychický problém. Je to symptom a návyk, který se dá změnit. Je to symptom nízké sebehodnoty, sebelásky, autentičnosti, stal se z toho návyk a falešný řešič. Ztotožnit se s tím je sabotáž sebe sama. Nedefinuje tě tvoje PPP, jen ses odpojil/a od sebe, od svého těla, a hledáš komfort. Naopak je třeba mít vizi a snažit se za ní jít.

Doporučila bys někoho, kdo se snaží o tomto tématu společnost edukovat?

Já už problematiku PPP nesleduju, protože vím, že je to problém odpojení se od sebe a taky nejsem zastánce strašení lidí. Snažím se koukat spíš ven, na život a na to, co může být potom.

Spíš sleduji ty, kteří mluví o jiných tématech a celkově o sebepoznání. Mezi moje oblíbené podcasty teď patří Aubrey Marcus, Deja Blu podcast a Know Thyself. Dále mě baví témata Gábora Matého.

Jak se lidé mohou tvých seminářů zúčastnit a jsou pro všechny? Jak probíhají? 

Momentálně poskytuji individuální nebo skupinový koučink. Skupinový program Revoluční Restart momentálně probíhá, bude možné se znovu přihlásit v půlce nebo druhé polovině roku. Na individuální koučink mě lidé mohou kontaktovat prostřednictvím e-mailu nebo si zarezervovat Disocvery Call zdarma. Také mám podcast a online kurz sebelásky, s čímž mohou lidé začít.

Všechny mé programy, ať už individuální, nebo skupinové, probíhají online a vždy máme i další možnosti kontaktu, třeba prostřednictvím WhatsApp skupiny, FB skupiny apod. Svým klientkám jsem k dispozici i jako kamarádka a podpora.

Semináře probíhají různě, je to kombinace koučinku, poskytnutí spousty materiálů, nástrojů (ať už vizualizace, breathwork, meditace, nebo worksheety) a podpory.

Je možné tento typ onemocnění porazit jednou provždy, nebo je v člověku už hluboce zakořeněné a může se kdykoliv vrátit zpět? 

Je to možné. Jde se naučit být zase člověkem, který se neidentifikuje jako nemocný a neubližuje si.

Je důležité si také uvědomit, že uzdravení a život nejsou myšlenky typu: „Dorazil/a jsem, už jsem v pořádku, už vím, kdo jsem, a nikdy mě už nic negativně neovlivní.“ Uzdravení je o tom, že už si nedáváme nálepky, jen se učíme být člověkem. Uzdravení je: „Vím, že v životě budou těžké momenty a situace. Vybírám si a dovoluju si být neperfektní člověk, který se učí, a dávám si závazek si vědomě neubližovat. Jsem člověk, který se neustále vyvíjí, učí se a bere zodpovědnost za sebe a svoje reakce.“

Pokud se nám podaří z nemoci vysvobodit, je nutné praktikovat i další kroky do budoucna, abychom nemoci předcházeli? Máš nějaké konkrétní tipy? 

Rozhodně je potřeba vědět, jak se sebou pracovat, a nepolevit na práci s myslí a emocemi. Je potřeba být připravený/připravená, že se ten hlas či nutkání někdy zase objeví. Uzdravení, sebepoznání, návrat k sobě je spirála. Jdeme hlouběji a otevírají se nové levely intenzity myšlenek, emocí a podnětů. Myslet si, že myšlenka na záchvat/přejedení nebo negativní myšlenka o sobě nesmí přijít, je ta největší sabotáž sebe sama. Neovlivníme, jaká myšlenka nám do hlavy přijde.

Ovlivníme ale, jak budeme reagovat, čemu uvěříme a podle čeho se zachováme. Chtít stoprocentně čistou a pozitivní mysl je jako chtít, aby večer nepřišla tma. Nejde to, ale můžeme se postavit každé myšlence, nápadu a zachovat se z pozice lásky a respektu.

Máš nějakou message a doporučení na závěr? 

Jsme víc než naše tělo, body image je naučený koncept. Žádná váha nás nikdy neudělá dlouhodobě spokojenými a nevytvoří ten pocit, že se máme rádi. Neopravuj porouchaný motor (svůj vnitřní svět) tím, že změníš barvu kapoty (velikost těla).

Pojď se vypustit z klece představ o tom, kde bys měl/a být a co bys měl/a dělat. Život pak začne mít obrátky, budeš nezastavitelný/nezastavitelná. Každý má smysl a své místo, stojíš za to. Tak to rozhodnutí neoddaluj, pojď se osvobodit.