„Hospoda byl náš obejvák, v pondělí jsme ale stály všechny v pozoru a švihaly nohama na povel,“ říká Miřenka Čechová

Jste žena mnoha tváří a povolání. Jsou s vámi spojena označení jako tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, autorka. Jak byste se popsala vy sama? Co z toho jste nejvíc?

V první řadě jsem asi někdo, kdo má nezbytnou potřebu vyjadřovat se ke světu skrze tvorbu, a je jedno, jakej prostředek k tomu zrovna využívám. Proto v nich tak ráda kloužu a střídám je. Co se týče živýho umění, tak jsem nejspíš performance maker, tedy ten, kdo dělá performativní věci. Můžu být ale i text maker, ten, kdo píše texty.

Ono to jde ruku v ruce. Nejčastěji si všechno sama napíšu, zrežíruju a nakonec i odehraju. Pak k tomu třeba napíšu nějakou další věc a celý je to vlastně jakýsi celistvý proces dialogu se světem a s publikem. Hrozně mě baví, když se všechno přelévá. Můžete si nejdřív přečíst knížku, pak vidět představení a teď třeba chystáme i kapelu.

Vaše kniha Baletky zaznamenala široký ohlas, nejen v baletních kruzích. V knize popisujete své vzpomínky na taneční konzervatoř, dospívání spojené s vyrovnáváním se s okolním světem i drsným světem tance, to vše v divokých devadesátkách. Spousta věcí, které v knize zmiňujete, je (nebo byla) velmi kontroverzní, šokující. Šokujete své okolí ráda?

Mně to vůbec nepřijde jako šok. Nepřijde mi na tom nic kontroverzního nebo šokujícího, spíš to nějak vychází z toho, kým jsem. Popisuju věci tak, jak jsou, život zkrátka není uhlazenej, jak bychom ho chtěli vidět. Všichni prožíváme okamžiky, který nás nějakým způsobem vyhazujou z jistý normy.

Pro mě je zásadní moment zvratu, když se systém, na který jsme zvyklí, nějakým způsobem nalomí. Zajímá mě okamžik totální pravdy a autenticity, kdy nesledujeme to, co se ostatním líbí, kdy zkrátka nejsme pleaser, nesnažíme se lidem zavděčit jen proto, abychom sklidili potlesk.

Byl tohle jeden z důvodů, proč jste se rozhodla, že se nevydáte na profesionální dráhu baletky, která jen interpetuje role a je "pleasing", chtěla jste zkrátka vytvářet něco svého?

Když mi bylo osmnáct, tak mi najednou došlo, že nechci stát v řadě dalších stejně vypadajících a stejně se pohybujících holek, který dělají něco, co je dvě stě let starý, a dělaj to podle stereotypního a heteronormativního kánonu. Tím myslím to, že žena je krásná oběť, musí být křehká, zranitelná a především se musí obětovat kvůli muži nebo nějaké moci.

V ten moment mi došlo, že asi nechci pokračovat v takovém modelu, že sama chci být tím, kdo k lidem promlouvá. Že nechci být pouze interpretem, ale tvůrcem, který může přinášet myšlenky na jeviště a měnit pomocí nich svět. Umění má obrovskou sílu a ta síla je právě v tom, že skrze vytváření emocí můžeme ovlivňovat lidské pocity, jejich uvažování a napomáhat tak k pozitivní změně.

Co byste si přála, aby lidi cítili, když vidí vaše představení nebo čtou vaši knížku?

U každý věci je to trošku jiný. Společný element je nejspíš to, že bych chtěla, aby se dobrali vlastní autenticity. Aby se nesnažili zapadnout do zajetých vzorců, aniž by uvažovali o tom, zda to je správně, nebo ne. Slepá poslušnost, to, že odkýveme, co nám předkládají autority jen z toho důvodu, abychom měli nějaký kredit, je k ničemu.
Chtěla bych, aby si lidi uvědomili, že každý jednotlivec má sílu svými rozhodnutími a jednáním ovlivňovat svět, ve kterém žije, a může jít příkladem. A právě díky těmhle příkladům si pak můžeme lépe uvědomovat časté chyby, které nás svazují a následně táhnou dolů.

Ve své tvorbě často řešíte ženský element – jak jsou ženy vyzobrazovány nejen v tanečním světě. Jak se na ně nahlíží se snažíte svou tvorbou změnit. Jste tedy feministka?

Já si myslím, že každá žena a holka, která chce rozhodovat sama o sobě, chce mít stejný práva jako mají muži a kluci a chce mít stejný příležitosti, je feministka. Feminismus není souboj mezi pohlavími, jak to stále spousta lidí intepretuje. To je nesmysl. Feminismus je naopak o vyrovnávání sil. Aby skupiny, který jsou marginalizovaný, měly stejný příležitosti. A zkrátka víme, že teď tomu tak není, platy mezi ženami a muži se stále liší. A kolik žen je u nás ve vedoucích pozicích nebo v parlamentu? A to rozhodují o našich tělech! Muži rozhodují o tom, jak nakládáme se svým tělem – o porodech, potratech, mateřských.

Já prostě nechci, aby o takových specifických problémech rozhodoval někdo, kdo jim zkrátka nemůže rozumět. Ženská reprezentace by měla být rozhodně větší. V některých zemích už to je automatický, u nás mám pocit, že jsme pořád trochu na začátku.

Dá se s tím bojovat i jinak než skrze umění?

Myslím, že spousta žen se o to snaží tím, že ze sebe udělá tak trochu muže. "Oni mě vezmou mezi sebe, jen když budu jako oni." Začnou jednat jako muži. Takže já budu hrozně rozhodná, drsná, racionální, abych si vydobyla svoji pozici jakousi agresivitou a testosteronem. To jsem si uvědomila v momentě, kdy jsem začala režírovat a přestala jsem nosit sukně. Nesnášela jsem, když někdo řekl, že mi to sluší. Odpovídala jsem: "Já tady ale nejsem od toho, aby mi to slušelo, já jsem tady od toho, abych dala dohromady představení, já jsem tady leader."

Takže nerada dostáváte komplimenty, které se vztahují ke vzhledu?

Jde samozřejmě o to, v jaký to je situaci. Pokud jsem ve vedoucí pozici nějakýho projektu a kolem mě jsou spolupracovníci, jejichž jediný poznámky jsou "Ale tobě to dneska moc sluší!", tak to je prostě nevhodný. Jinak mi to samozřejmě nevadí.

V baletním světě se objevuje jistý paradox. Na konzervatořích i v souborech dominují ženy, balet je pro spoustu lidí jakýmsi ztělesněním ženskosti. Přesto se ve vedoucích pozicích objevují převážně muži. Proč to tak je?

Myslím, že v Ostravě a v Liberci mají soubory umělecké šéfky. Jinak ale konzervatoře i soubory vedou muži a rozhodují o tom, jak mají ženy vypadat, kým mají být. Pojí se s tím i přerozdělení moci. Ženy často pracují na pozicích, kde muži pracovat nechtějí. Moci většinou dosáhne ten agresivnější, síly zkrátka nejsou vyrovnaný. Ženy jsou od začátku učený, že mají být hezký a zticha.

Na konzervatoři odmalička slýcháte věci typu "Mě nezajímaj tvoje názory, mě zajímá, jak máš vytočený nohy" a podobný hlášky, tím se naprosto upozaďuje intelekt. Je to určitá objektivizace: Buď krásným objektem, splň stanovený normy a pak tě čeká potlesk a lidi tě budou příjímat.

Dokázaly jste se spolužačkami tenkrát spojit a podporovat se, nebo zkrátka převažovala konkurence a "šly jste si po krku"?

Konkurence rozhodně funguje. Potom taky funguje ten pick me girl sentiment – mě si vybrali, já jsem nejlepší a ty mezi nás nepatříš. Je důležitý říct, že úplně jiný postavení měly holky, jejichž zázemí a rodiče byly v Praze. Ty se vracely domů k teplý večeři a do teplý postýlky. My, co jsme bydlely na intru s vychnama, jsme to měly o hodně težší, díky tomu ale na intru vzniklo silný sesterstvo. Od deseti let jsme tam neměly ani mámu, ani tátu a prudili nás. Nikdo z dospělých nedokázal přinýst pocit bezpečí, kdy můžete zabořit hlavu do polštáře a vybrečet se.

Dodnes zažíváme něco podobnýho, co zažívají vojáci, když se vrátí z války. Protože si prošli krizovou situací, mají mezi sebou tak pevný pouto, že i když se potkají po dvaceti letech, tak o ničem nemusí mluvit a cítí napojení a obrovskou důvěru. A stejně je to i mezi náma, prošly jsme si něčím dost extrémním v raným věku a i dnes to jsou moji nejbližší lidi.

Kniha vyvolala velký ohlas i u současných studentek či absolventek konzervatoře, které se s vaším příběhem částečně ztotožňují. Dokážete alespoň odhadnout, jak vypadá běžný den studenta konzervatoře dnes? Změnil se v něčem oproti tomu, co jste zažívala vy?

Po premiéře Baletek za mnou přišla momentální studentka konzervatoře i s maminkou. Dlouho jsme se bavily a říkaly, že je to naprosto stejný. Líčila mi, jak si její spolužačka v den osmnáctých narozenin nechala plasticky zmenšit prsa, protože jí ve škole řekli, že je šikovná, ale že má moc velký prsa, ať s tím něco udělá. Ten tlak je pořád stejnej.

Je to tedy tím, že mnozí z pedagogů i lidi ve vedoucích pozicích jsou na konzervatořích několik dekád?

Ta studentka mi říkala, že ji učí stejní pedagogové, kteří učili mě. To, že mají pořád stejné poznámky a hlášky, je jedna věc. Absolventi pak nemají šanci se dostat do do žádného divadla, protože konkurence je obrovská. Otázka je, jak je možný, že zahraniční tanečníci jsou lepší, čím to bude? Že by možná výchovou a tím, co získávají v tý škole? Oni chtějí tančit, ale nejsou na to dostatečně vybavení. Z našeho ročníku se baletem dokázala živit jedna. Z ostatních nikdo.

Druhá věc je psychika. Když vám někdo dlouho vštěpuje do hlavy určitý vzorce myšlení, tak tomu podlehnete. Hlavně když je člověk mladej. Pak je hrozně těžký přijmout jiný pohled na svět, je to spojený i se sebedůvěrou. Můžete vychovat profesionálního sportovce tak, že ho budete neustále shazovat, útočit na jeho osobnost. Nebo ho můžete hecovat stylem "Máš na to a zvládneš to". A já si myslím, že pozitivní motivace je jediná funkční. Z dlouhodobýho hlediska.

Sama jste během studií zažila to, že vás někdo z vyučujících slovně urážel, shazoval vás, potýkala jste se s poruchou příjmu potravy, do toho neustálý tlak na výkon. Jak se s tím dá vyrovnat, když je člověk teenager? Je to vůbec možné?

Je to samozřejmě hrozně těžký. Když je člověk dítě, věří tomu, co říká autorita – rodič, učitel. V momentě, kdy se začne víc zajímat o svět kolem, zjistí, že to nemusí být úplně pravda. Takže je v šoku a říká si, jak je možný, že mu někdo tvrdí něco, co není pravda.

My jsme se vůči tomu začaly vymezovat. Když na nás někdo z učitelů slovně útočil (což nás mělo motivovat), tak jsme zvolily cestu anarchie, což asi nebyla nejlepší cesta, ale byla to zkrátka revolta. Pomáhalo nám to se vymezit, takže jsem kreslila karikatury učitelů, kouřily jsme za školou, snažily se za každou cenu popřít balet tím, že budeme rebelovat.

Bylo to víkendový vymezení, který jsme hledaly skrze literaturu, jako byl Kerouac a undergroundový básníci, přes graffiti a street art, až po v tý době vznikající techno a house. Tohle byl druh umění, který nás ozdravoval a ukazoval nám, že existují i jiný cesty. Ale v pondělí ráno jsme samozřejmě všechny stály v pozoru, perfektně učesaný, stejnej trikot a švihaly jsme nohama, jak se po nás chtělo.

Myslíte, že kdybyste tenkrát měla někoho, kdo by byl vaším safe space, třeba školního psychologa, tak byste neměla potřebu té revolty?

Asi jo, je to dost možný. My jsme sáhly po tom nejsnažším způsobu. Kdyby byl někdo, kdo by pak nedonášel informace, tak by to asi bylo jiný. Není to o tom, že jsem potřebovala maminku, který bych se vyplakala na rameno, to ne, ale jednoho člověka, kterýmu bych mohla věřit a byla to autorita. Ale nikoho takovýho jsem neměla.

Vyskytuje se i na tanečních školách či v souborech sexuální obtěžování? Setkala jste se s tím někdy?

S tím jsem se osobně nesetkala. Mezi spolužáky bylo velký množství gayů, takže to byl bezpečný prostor, ale ani ze strany pedagogů jsem nikdy nic takovýho nezaznamenala.

Naopak jsme měli jednoho úžasnýho pedagoga, kterej byl strašně hodnej, chápavej a korektní. Na toho vzpomínám, i když nás učil jen chvíli. Paradoxně mužští pedagogové byli narozdíl od žen mnohem víc v pohodě.

Nemůžu se nezeptat na devadesátky. Vy jste během nich studovala konzervatoř. Když se zkusíte odprostit od každodenního drilu, čím pro vás devadesátky byly signifikantní?

Ježiši skvělý! To byl hroznej punk. Hospoda byl náš obejvák a věděli jsme, že když tam přijdeme, vždycky tam někdo bude. Každej měl nějaký svoje místo, věděli jsme, že se tam potkáme. Neměli jsme mobily, takže jsme si neměli jak zavolat. Když jsme se prostě domluvili, tak to platilo a vždycky někdo dovalil, i kdyby o dvě hodiny pozdějc. Pojetí času bylo úplně jiný. Neexistovalo, že někdo bude mít pět minut zpoždění, a když jo, tak makal, aby na něj ten druhej nečekal.

Taky v devadesátkách fungoval určitej disrespekt k autoritám obecně. Policajt měl nálepku předrevolučního komančskýho blbečka, takže nejlepší bylo dělat si z nich srandu. Dospělost se manifestovala tím, že se filozofovalo v hospodách, pilo se pivo, kouřilo se a sedělo se tam fakt dlouho. Mělo to v sobě určitou živost a lidsko-aktivizující sílu. Vznikaly pevný přátelství. Hospoda nebylo místo, kam se šel člověk opít, ale místo, kam se šel socializovat.

Ne každej to tak samozřejmě měl, někdo šel k mamince na tu teplou večeři. Ale my jsme tam poznávali lidi, kterým bylo třeba šedesát, a byli to naši kamarádi. Vyrůstali jsme z bývalý undergroundový kultury a to nás formovalo.

Je možné vyrovnat se nějak s tím, že se člověk podstatnou část života žene za svým cílem a pak zjistí, že o to vlastně nestojí? Jak se vyrovnat se zklamáním a najít znovu sebe sama?

Asi to nepřijde v jeden moment. Nebylo to tak, že jsem se jednou ráno vzbudila a řekla si "Tak, teď už nechci bejt baletka". Bylo to postupný uvědomování si. Čím více jsem se zajímala, tím víc mi docházel kontext. Uvědomovala jsem si, že nechci zůstat bez vzdělání, že nechci ve třiceti skončit s baletem a neznat nic. Postupně jsem dozrávala, a i když jsem až do posledního ročníku dřela a byla dobře hodnocená, tak můj hlad po intelektu byl větší a bohužel nebyl v souladu s tím, co jsem studovala.

Pak jsme jely na dva konkurzy – do Španělska a Německa. Samozřejmě jsme v tý konkurenci pohořely. Nechtěla jsem dělat sborovou labuť v regionálním divadle, s dnešním sebevědomím můžu říct, že jsem věděla, že mám navíc. Divadlo mě ale táhlo, vystudovala jsem DAMU a HAMU, studovala jsem je paralelně a tam jsem se našla. To byl ostrov svobody, úžasný profesoři, prostor pro tvoření, tam jsem rozkvetla a zažívala euforický stavy z toho, že na mě někdo oceňuje to, že jsem jiná.

Jdete dneska na jeviště vyrovnaná sama se sebou, nebo je právě představení jakási forma terapie?

Představení už dávno terapie není. Naposledy to tak bylo během představení metaBaletek, kdy jsem dostala hodně osobní hejty, který útočily na mě a mou rodinu. To ve mně probudilo strach, že se někomu znelíbím. Být pleaser do nás vrývali strašně dlouho. Už mi začíná být docela jedno, co si kdo myslí, už se nesnažím se zavděčit a být perfektní. Naopak mě to víc příblížilo k mojí vlastní sebedůvěře.

Krize mě určitým způsobem stimulují. Když se něco začne bortit, nepropadám panice a úzkostem, spíše mě to aktivizuje k jednání, což je asi tím, že jsem si spoustou krizí prošla už v dětství. Ale nezvládne to každý, asi úplně nesouhlasím s přirovnáním, že co tě nezabije, to tě posílí.

Takže rada na to, jak se vyrovnat s krizí či těžkostmi, je nebýt pleaser a nebrat si tolik hejty a názory kolem?

Hodně to teď řešíme v představení Strachy. Jediná cesta, jak se tomu postavit, je vstoupit do toho strachu. Jít do toho, čeho se strašně bojím i s vědomím, že to bude bolet. Nebát se ozvat, i když možná přijde negativní reakce. Když se vedle mě děje něco neprávem, musím se sice slušně, ale jasně ozvat. Říct: Ne, tohle nechci. A my jsme se bály ozvat.