Jsou naše emoce jen naučený sociální konstrukt?

Každý z nás během dne zažije spoustu různých emocí. Nechuť k životu, když musíme ráno brzo vstávat. Zlost, když nás předběhne důchodce v Kauflandu. Radost, když najdeme v kapse od kalhot zapomenutou pětistovku. Emocí je nepřeberné množství a nutno podotknout, že nám občas dávají dost zabrat.

Vypadá to, že emoce jsou spouštěny vnejšími vlivy, což ale očividně není tak úplně pravda. Minimálně to tvrdí uznávaná neuropatoložka Lisa Feldman Barrett, která vyučuje psychologii na Northeastern University v Bostonu. Podle ní si totiž emoce vytváříme sami.

Neuropatoložka ve své teorii tvrdí, že si své emoce vytváříme z minulých zkušeností a že se emocionálním konceptům učíme od našich rodičů a společnosti. Stručně řečeno – naše emoce nejsou reakcemi na svět, ale vynálezem našeho mozku, který se naučil různými způsoby reagovat na různé podněty.

Ve zkratce: Pokud bychom se od společnosti naučili, že je vhodné se při pohřbu smát, smáli bychom se.

Podle Feldman Barret by například člověk, který vyrostl bez vlivu společnosti, necítil vůbec žádné emoce. Ano, dokázal by cítit například bolest, ale takový smutek by se u něj naprosto vytratil.

„Emoce vyžadují něco víc než afekt, který je základní jednotkou emocí. Lidský mozek si musí afekt nějak vysvětlit. Není to něco, co by se rozvinulo, kdyby se dítě narodilo a vyrostlo v divočině bez dalších lidí," řekla neuropatoložka pro Vice.

Lidský mozek vytváří pocity v reakci na kontext. Například když půjdeš běhat a začne ti bušit srdce, tak ti to nebude připadat divné. Když se ale to samé stane, zatímco v klidu sedíš, už tě to znepokojí. Jedná se tak o emoci, která je naučená.

Barretina teorie vykonstruovaných emocí, o které napsala i úspěšnou knihu How Emotions are Made: The Secret Life of the Brain, je výsledkem desítek let výzkumu.

Podle Barret se dá její teorie krásně opřít o neverbální komunikaci, kdy lze pozorovat různé rozdíly mezi národnostmi. Například Asiaté reagují na události úplně jinak než třeba Evropané a lidem ze starého kontinentu může reakce Asiatů přijít přehnaná, i když je daný člověk naprosto v klidu.

Podobného názoru je i profesorka Iva Poláčková Šolcová, která vyučuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. „Emoci můžete pokaždé konstruovat jinak. Ráno ležíte v posteli, máte blbou náladu, cítíte se nazlobení, přemýšlíte – to je kvůli tomu, že partner zlobí, děti zlobí, v práci je toho moc – proto jsem naštvaná, proto se tak cítím. Načež úplně stejně to může znamenat, že jste dehydrovaná, že jste se vyspala míň, protože venku štěkal pes, ale šlo to mimo vaše vědomí, protože jste spala. Pak se třeba napijete a zjistíte, že naštvaná nejste a že všechno je v pořádku. Váš mozek se snaží vysvětlit fyziologický stav – navěsit na něj nějakou emoci, proč se to děje. Spousta lidí ve stejný okamžik a ve stejné situaci bude prožívat úplně jiné emoce," myslí si Poláčková Šolcová.