Imposter syndrome
a jak mu
předejít

Imposter syndrome (česky syndrom podvodníka) odkazuje na vnitřní přesvědčení člověka, že není ve skutečnosti tak kompetentní, jak ho okolí vnímá. Jde o prožitek, ne o duševní poruchu.

Historie IS?

Termín Imposter syndrome byl vytvořen dvěma psycholožkami (Drs. Clance a Imes) na konci 70. let 20. století. Termín vznikl na základě jejich funkce jakožto psychložek pro vysoce kvalifikované profesory, administrátory a studenty, kteří byli extrémně znepokojeni tím, že budou odhaleni jako podvodníci.

Jak poznám že mám IS?

Pokud si neumíš přiznat úspěch, neustále shazuješ své zdary na štěstí a náhodu nebo se porovnáváš s ostatními, bude v tom nejspíš schovaný Imposter syndrome. Klasifikuje se nízkým sebevědomím, pocity selhání a příznaky souvisejícími s depresí.

Je to vnitřní hlas, který ti říká, že ses na určité místo dostal/a omylem, že jsi "fake" a brzy na to všichni přijdou. Našeptává ti, že jsou stejně všichni lepší než ty, a tak to můžeš rovnou zabalit.

Tento syndrom nejvíce ovlivňuje ctižádostivé a ambiciozní lidi, kteří jsou na vysokých pozicích nebo se snaží akademicky či talentově uspět. V poslední době se ale začíná čím dál víc projevovat u mladých lidí, kteří neustále vidí prostor na zlepšení a snaží se s tímto pocitem vyrovnat. Víc vzdělání, nová práce, nebo dokonce dvě, neustálé pousouvání se dál. S tím ale přichází i porovnávaní se s okolím.

Osoba s IS má problém se prosadit, jelikož si ve své schopnosti nevěří. Neumí si například říct o vyšší plat a neustále bagatelizuje svůj výkon. Jenže pokud člověk nevěří sám v sebe a neumí své schopnosti odprezentovat, čeká ho v životě nejspíš náročnější cesta.

Jak IS překonat?

Vypiš si své úspěchy – S chválením budeš muset začít u sebe. Měj na paměti, co vše už jsi dokázal/a, a připomínej si to ve slabších chvílích. To, co jsi zvládl/a, je reálné a dokázal/a jsi to, protože jsi tomu obětoval/a čas a energii. Na náhodu a štěstí tu nehrajeme.

Promluv si o tom – Uvidíš, že jakmile se svěříš, pochopíš, že v tom nejsi sám. Lidi se přirozeně podceňují a bojují s tím každý den. Pomůže ti, když se budeš mít s kým ztotožnit.

Fake it till you make it – Nečekej, až se budeš cítit sebejistě a ready na věci, kterých se bojíš. Nejprve změň své chování a dovol si, aby tvé sebevědomí postupně rostlo. Courage comes from taking risks.

Přepiš scénář – Jakmile ti začne hlásek našeptávat "Wow, tady jsou všichni tak chytří, to bude prů*er, až přijdou na to, že já nejsem", zastav se a podívej se na to z jiného pohledu: "Wow tady jsou všichni tak chytří, můžu se tolik přiučit." Pozitivní perspektiva je game changer.

Všichni se můžeme mýlit – Dělat chyby je přirozené. Uvědom si, že jsme v tom všichni společně a z fuck-upů se můžeme učit. Jak jinak bychom se mohli zlepšovat? Nevnímej chyby negativně. Ber je jako možnost ke zlepšení.

PŘÍBĚHY

Osoba 1.

Začalo to na střední škole, když jsem se pustila do různých projektů a dobrovolničení. Když jsi mladá, tak je přirozené, že o některých tématech moc nevíš, a tak se lehce začneš podceňovat. Poznámky starších lidí či příslušníků rodiny mi ale taky nepomohly: "Ty o tom nemůžeš nic vědět, ještě jsi nic pořádně nepoznala, nevíš, co je svět."

Při dobrovolničení jsem měla IS často. Bagatelizovala jsem své úspěchy, vše jsem přisuzovala náhodě. Teď ho mám občas také, ale nezabraňuje mi dělat různé věci. Když se mi něco nepodaří, tak to nevadí, protože vím, že se z toho učím.

Pomohlo mi potkávat se s odborníky v mém oboru. Byli k nám mladým dost tolerantní. Přesto, že jsme neměli potřebné vzdělání, se nás ptali na názory a budovali v nás sebehodnotu. Dost mě to naučilo, když jsem se dostala do komunity mladých lidí, kde všichni vytváří projekty, vedou businessy či studují prestižní školy. Najednou jsem viděla, že se také podceňují a nevěří si – a přitom za sebou mají celou řadu úspěchů. Došlo mi, že tím trpí všichni. Ať už jsi sebechytřejší, nebo sebeúspešnější, nejspíš tě to taky potká. A co mi pomáhá? Uvědomovat si věci, které se mi podařily.

Osoba 2.

Byla to má první práce. Já, čerstvě vystudovaná studentka se skoro minimální praxí, mezi odborníky u jednoho stolu. Přirozeně jsem si hned nevěřila. Na první schůzce jsem neřekla skoro ani slovo, bála jsem se, že když promluvím, všchni přijdou na to, že jsem "fake", že vlastně nic nevím a neumím. Přitom jsem prošla přijímacím řízením, splnila jsem všechny úkoly a dokázala jsem, že na to mám.

Podceňovat se je přirozené, ale nesmí vás to úplně vyřadit. Je to challenge cítít se sebevědomě v místnosti, kde nejspíš nejste nejchytřejší nebo nejúspešnější, ale tohle porovnávání zkrátka nikam nevede. Na konci dne víte, že vše děláte tak, jak nejlépe umíte, a to stačí. Každý den není posvícení, ale s tím se musí počítat. A co mi pomáhá? Uvědomit si, že nejsem první ani poslední a že nejspíš i můj šéf nebyl neomylný a musel se spoustu věcí naučit, tudíž nevidím problém, proč bych nemohla já.

Michelle Obama se k Imposter syndromu také několikrát vyjadřovala a má skvělé postřehy jakožto žena, co seděla u stolu s těmi nejmocnějšími: