Přihlášení se k heyfomo
Jaký pán, takový pes. Psi a jejich páníčci jsou si opravdu podobní, říká studie
Stalo se ti někdy, že jsi někde potkal*a člověka a jeho psa, kteří si byli až neuvěřitelně podobní? Podle vědců a vědkyň to je doopravdy možné a mají pro to i teoretická vysvětlení.
Nedávný přehled patnácti studií zmíněný v článku National Geographic z různých zemí naznačuje, že lidé a jejich čtyřnozí parťáci si můžou být doopravdy nápadně podobní, a to nejen svým vzhledem, ale také chováním. A dokonce je možné, že se tato podobnost může časem prohlubovat.
V několika studiích požádali výzkumníci dobrovolníky, aby přiřadili obrázky psů a jejich majitelů podle jejich podobnosti, což se jim podařilo ve více případech, než by mohla být pouhá náhoda. Další výzkum zjistil, že ženy mívají vlasy podobné délky, jako mají jejich psi uši - což můžu sama potvrdit, měla jsem vlasy dlouhé do půl zad a krátce po pořízení ušaté vizsly jsem si nechala ostříhat boba. Náhoda?
Jak poznáš, že tvůj mazlíček nesnáší tvoji drahou polovičku, a co s tím můžeš dělat
Kromě vzhledu jde ale také o už zmíněné chování a osobnostní rysy, především temperament, extroverzi a nevyrovnanost či labilitu. Psi se tak mohou podobat třeba v reakcích na nečekané události - když se k majiteli či majitelce a psovi v parku přiřítí cizí pes a majitel*ka začne nervózně tahat za vodítko a bude ve stresu, nejspíš se stejně neuroticky zachová i pes.
I swear, že pokud by bylo možné klonovat psy podle jejich pánů, takhle by to vypadalo:
Proč tomu tak je?
Co se týče vzhledu, studie nabízí různé teorie, podle kterých mohou být majitelé již při výběru svého parťáka přitahováni k jednotlivým psům, kteří jsou jim nějak podobní - ať už vědomě, či podvědomě, když trochu vypadají jako psí verze jejich dítěte. Dalším důvodem může být, že podobně vypadající psi jsou pro lidi znakem komfortu, jistoty a bezpečí.
Jak společně stárnou, mají na sebe vzájemně vliv, posilují své chování, emoce a psi se od svých pánů také mnohé naučí. Podle odborníků je pouze jedna třetina osobnosti psa dána geneticky, zbylé dvě třetiny jsou ovlivněny výchovou a kopírováním vzorců chování majitelů a majitelek.
„Pokud se blíží nákladní auto a je velmi hlasité, pak se pes ohlédne na majitele. Pokud se o to majitel nezajímá, pak se pes naučí nezajímat.“
Samotné autorstvo studie však poukazuje na její možné nedostatky, jako je například malý počet výzkumných psů a majitelů a majitelek nebo jejich předpojatost při popisu osobnosti svých čtyřnohých parťáků.
Co si z toho odnést?
Kromě toho, že nás výsledky studie mohly pobavit, jsou dalším důkazem o tom, že právě my - majitelé psů, jsme to nejzásadnější, co ovlivňuje chování našich chlupatých mazlíčků. Rčení „Jaký pán, takový pes“ je tak až překvapivě přesné.
