Fabiana Bytyqi: Bojové sporty mi daly disciplínu a spoustu možností

Do Dubaje jsme přiletěli s PUMOU, která v novém roce 2023 slaví své 75. narozeniny. Jsi tady poprvé? Jak na tebe město zatím působí?

V Dubaji jsem úplně poprvé a dneska jsme moc času neměli, takže toho víc uvidím až zítra. Ale moje první pocity jsou takový, že Dubaj je obrovská a asi to není nic pro mě. Je to super místo na dovolenou a stojí za to ho jednou za život vidět, ale vím, že bych sem podruhé asi nepřijela.

Jak vnímáš samotný festival? Co tě na něm zaujalo nejvíc? 

Líbí se mi, že je tady spousta lokálních stánků, obchodů a výrobců oblečení. Je fajn, že tady člověk získá povědomí o něčem jiném než o tom, co běžně vidí na sociálních sítích. Rozšiřuje mi to obzory.

PUMA ambasadorkou jsi s pauzou už pár let, co pro tebe tato značka znamená?

Pro mě je to taková kombinace svobody a volnosti pohybu. PUMU mám primárně jako tréninkový oblečení, který je mi hrozně pohodlný, a zároveň se díky němu cítím v tělocvičně svá a stylová. Nechodím tam ve vytahaném tričku jako chlapi, dodává mi to ženskou jiskru v chlapském prostředí. 

Máš nějaký oblíbený kousek od PUMY?

Boty RS-X. Zbožňuju barevný boty, čím ulítlejší, tím lepší. 

Vím, že máš kořeny v Kosovu, ale celý život žiješ v České republice. Nemáš někdy pocit, že nezapadáš?

Neřekla bych, že nezapadám, ale spíš se odlišuji. Já jsem takový chameleon, všude se přizpůsobím, chtěla bych si ale udržet tu soudržnost, protože na Balkánu jsou hodně rodinní, což u nás bohužel tolik nefunguje. Tam jsem ale jinak za exota, protože je mi skoro 27 a nemám děti, což je pro ně úplně šílený. 

Když byl covid, tak jsi na full-time pracovala jako dětská ergoterapeutka. Teď zase boxuješ profesionálně. Jak vnímáš ten kontrast?

S ergoterapií jsem úplně nepřestala, ani tenkrát jsem úplně nepřestala s boxem. Nějak jsem to skloubila dohromady. Práce s dětmi je docela psychicky náročná a trénink byl pro mě velkej relax. Sice jsem si říkala, že ten sport je strašně velká psychická zátěž, což taky je, ale popravdě práce s dětmi je psychicky náročnější. Odloučit se od toho a zapomenout na to, jaké mají ony problémy, a uvědomovat si, že mám taky svůj život a svoje problémy, je asi nejtěžší. 

Jak momentálně vypadá tvůj běžný den?

Teď je to taková hrozná pohodička. Ráno mám trénink, je to většinou silovej trénink v 6:30, pak si dám snídani a chvilku si odpočinu. Potom jdu brigádně buď na ergo, nebo dělám jiný aktivity. Snažím se vzdělávat, abych nezakrněla jen doma. Odpoledne mám další trénink a v mezičase se věnuji svým zvířatům, takže je to takový pestrý.

Když už jsi to takhle nakousla, jaká máš doma zvířata?

Dva pejsky, kočku a papouška!

Není občas náročné se o ně starat? Co děláš, když zrovna letíš pryč, jako třeba teď do Dubaje?

Občas jo, ještě když s nimi bydlím sama v 2kk bytě. Ale mám dohodu s rodiči a vždycky, když si pořizuju nové zvíře, dopředu se jich ptám, jestli je to v pohodě, protože oni jsou ti, kteří mi je hlídají, když jsem mimo. Tím, že víkendy mám sparingy a v přípravě často odjíždím, jsem domluvená s nimi a hlídá mi je mamka.

Bojovým sportům se věnuješ celý život. Když jsi byla mladší, dělala jsi karate, kickbox, thajský box, až jsi skončila u klasického boxu. Jaké v těchto sportech vidíš benefity, ať už po psychické, nebo fyzické stránce.

Zaprvé mi to dalo totální mentální odolnost. Nerozhází mě sebemenší problém, snažím se ho akutně vyřešit a nerozsypat se, což je hrozně fajn, protože v ringu taky přichází situace, kdy najednou nevyjde taktika ani nic, co jsme trénovali, a taky se tam nesmím sesypat, ale podat maximum, takže takhle k tomu přistupuji i v životě.

Dál mi bojový sporty daly disciplínu. Sice jsem pořád flákač, ale kdybych ten sport nedělala, tak nevím, kde dneska jsem. Jsem hroznej flegmatik a všechno nechávám na poslední chvíli, ale když vím, že musím, tak musím a udělám to.

Jinak mi to dalo právě spoustu možností. Můžu spolupracovat s PUMOU, podívám se do zemí, kam jsem se nepodívala. I s tím sportem se podívám do zemí, ve kterých jsem předtím nebyla, poznávám strašně zajímavý lidi a je to fajn. Pořád jen všechno nasávám jako houba.

Mohla bys zmínit jednu věc, která pro tebe byla stěžejní a revoluční v tréninku a následně i při zápasech? 

Sama sebe jsem dost často podceňovala. Říkala jsem si: „Ani to nepůjdu zkusit, protože na to nemám“. Začala jsem ale víc běhat, a to i 100 kilometrů a podobný vzdálenosti. Na svou první stovku jsem šla s tím, že nejsem absolutně natrénovaná, a uběhla jsem nějakých 70 kilometrů, což nebylo vůbec tak strašný. Když jsem pak už v nějakým boxerským tréninku byla, zkusila jsem další stovku, a ono to klaplo. Když člověk chce, tak dokáže úplně nemožný věci. Z toho jsem se naučila, že ne není odpověď a že to ne můžu pokořit.

Jaké jsou ženy v boxu? Chovají se v ringu nebo i na tréninku jinak než muži?

Chlapi mají chladnější hlavu, umí víc taktizovat a zamyslet se nad zápasem. Ženy jsou agresivnější. Možná je to způsobený i tím, že v bojových sportech pořád nejsme na stejný úrovni jako chlapi, furt se jim chceme vyrovnat. Když jsem s boxem začínala, hrozně jsem se chtěla dostat na jeden galavečer, který se koná na moje narozeniny. Byly to moje osmnáctný narozeniny, v tu dobu už jsem byla mistryně světa v kickboxu a chtěla jsem si tam zazápasit, ale oni mi řekli: „Ne, jsi holka, a to není atraktivní.“ Takže my ženy se snažíme o atraktivní zápasy, protože lidi baví, když se soupeři v ringu fakt perou. Tohle do nás možná vnáší víc agresivní styl, už o zápasu tolik nepřemýšlíme a jdeme do něj hlava nehlava. Ženy taky mají obecně jiný přemýšlení, jde to vidět i na sparingu. Chlap si dokáže počkat a vyčíhat to, já dostanu ránu a hned mu to chci vracet.

Mezi mladými se hodně řeší mentální zdraví, ale začalo se specificky poukazovat také na poruchy příjmu potravy. Vím, že kvůli zápasům musíš často shazovat kila, váha ti jde nahoru a dolů. Po fyzické stránce už víš, jak na to, protože to děláš roky, ale jak to vnímáš po té psychické stránce? Nepřijde ti to někdy za hranou?

Upřímně je to hrozný a je to za hranou na každej titulovej zápas. Někdo sice říká, že BMI je blbost, ale když jsem si to počítala, tak jsem zjistila, že jsem už na hranici anorexie. Sama si říkám, jestli mi to za to vůbec stojí, ale v hlavě jsem silně nastavená a vím, že ten nedostatek po zápase doplním. Vlastně se mi ani nelíbí, jak na té nízké váze vypadám. Když se mě někdo ptá na to, jakým způsobem můžu tolik zhubnout, tak každýmu říkám, ať to takhle nedělá, protože je to nezdravý. Propaguju to všude a jsem sama proti tomu, ale je to takhle léta páně nastavený. Ještě asi dlouho budeme bojovat s tím, aby se to odbouralo. Každopádně problémy mentálního zdraví vidím všude kolem sebe i v práci. Tam se mi dostávají nejen postižené děti, ale i psychiatrický pacienti apod. Mladých lidí s poruchami příjmu potravy přibývá strašně moc. Bylo by fajn s tím začít bojovat, protože kolikrát to jsou maličkosti, které lidem zvrátí život.