Evel vs. Erasmus: Kayaking ve Faru, otec od rodiny bez rodiny a otevírání vína kladivem

Minulý týden jsme se s partičkou rozhodli vyrazit na pár dní na jih Portugalska, do zaslíbeného regionu Algarve. Každý den volna je tady příležitostí pro výlety, a tak jsme objednali jízdenky na výživnou sedmihodinovou cestu autobusem, solidně vypadající hostel ve Faru a v pátek v sedm ráno jsme vyrazili. To moc hezký nebylo, rána už jsou tady studená a jak jsem avizovala v předchozím článku, večery tu zrovna brzy nekončí.

Cesta byla k mému překvapení produktivní, po čtyřech hodinách spánku jsem vykouzlila pár skvělých článků, teda aspoň si to myslím, a kolem třetí odpoledne jsme dorazili do Fara. Jelikož v menších portugalských městech absolutně nefunguje veřejná doprava, musí se člověk dopravovat všude Boltem nebo Uberem, což je nejdřív super, ale pořád jsme studenti a ty eura tečou všemi směry docela rychle. Objednali jsme si taxík, který nás během 15 minut dovezl na hostel, jen půl hodiny pěšky od pláže.

No. Hostel, to je kapitola sama o sobě. Když jsme k němu dorazili, vypadal moc pěkně, uvnitř už bohužel tolik ne. Na pokoji nás bylo deset a odhadem bydlelo v celém domě asi 50 lidí. 50 hodně divných lidí. Člověk ráno v devět vstal, a aby si mohl udělat kafe, musel prvně projít kolem hodně smradlavýho pána, týpka, co tancoval macarenu, a postaršího Itala, který si nonstop něco mumlal sám pro sebe a všem říkal bella. Nebudu lhát, po dvou dnech jsem se kávy vzdala a do společných prostor vstupovala hodně opatrně.

Během čtyř dnů, co jsme v Algarve pobývali, jsme stihli pěknou řádku aktivit. První večer jsme strávili v nejstarší hospodě ve Faru, což byl zážitek až do té doby, než jsme museli zaplatit 6 euro za jedno pivo. Druhý den jsme si půjčili auta a jeli na pláž, kde jsme si na tři hodiny vzali kayaky a paddleboardy a objížděli pobřeží plné jeskyní a krásných útvarů. To bylo výborný, byla jsem šťastná a tak dále, štěstí mě ale rychle přešlo, když jsme měli pádlovat zpátky a začal zrovna foukat fakt silný protivítr, vlny se zvedly a my jsme se třeba pětkrát překlopili. Po smrtící hodině, kdy jsem si byla jistá, že každou minutou uprostřed rozbuřenýho oceánu zemřu, jsme odevzdali kayaky zpátky a vyčerpaní si šli dát šlofíka na pláž. Zbytek dne jsme se potulovali po Albufeiře a večer dávali vínečka na zahradě hostelu.

Další den byl plán jasnej: Surf. Jelikož se ale jely formulky, nemohla jsem jít s ostatními na pláž, dala jsem si proto přes den pohodu na zahradě, napsala pár článků, koukla na formule a odpoledne se k partičce připojila. Surfování si prý moc užili, což jim přeju, akorát že vůbec. Mrzí mě, že jsem tam nebyla, ale pro formule prostě něco obětovat musíš. Večer jsme opět dávali vínečka na zahradě, což bylo fajn, dokud se to nezvrtlo. Ke svýmu stolu si nás totiž přizvali ostatní obyvatelé hostelu, přesně ti, kteří byli hodně divný. Rozhodli jsme se ale smazat předsudky a dát jim šanci. No. U stolu seděl čtyřicetiletý Brazilec, který neuměl anglicky, nějak jsme ale pochopili, že má dvě malý děti. Na dotaz, kde děti jsou a kde je manželka, odpověděl, že nemá tušení. Dále nám dělal společnost už zmíněný postarší Ital, který vypadal jako sešlý Louis de Funès a kterému všichni v průběhu večera začali říkat padrino. A taky s námi seděl Maročan, který na nás mluvil jenom francouzsky a na vodítku měl kočku. A světe div se, byl to krásnej večer, macarenu tancovali všichni a ze smíchu mě bolelo břicho. Padrino mě navíc naučil výbornej lifehack. Chtěla jsem si totiž otevřít víno, náš divnej hostel ale samozřejmě otvírák neměl. Padrino proto přispěchal se šroubem a kladivem a vysvětlil mi, že tímhle způsobem otevírají víno jenom gurmáni. Stal se ze mě proto gurmán a už pět dní si víno jinak neotevírám.

Výlet na jihu jsme zakončili food tripem do Lagosu, což je krásný město s přístavem. Narazili jsme v něm na první pořádnou kavárnu s výběrovou kávou, to Portugalci totiž moc neumí, a tohle byl objevený poklad. Vyzkoušeli jsme přes den sushi, krevety, několik druhů sladkýho pečiva a dim sum knedlíčky a v osm večer jsme se odvalili vlakem zpátky do Fara. Další den už jsme mířili domů do Coimbry a padrino mi chtěl na rozloučenou věnovat to kladivo. Rozkošný.

O příběhy tady není nouze, to je asi zjevný. Když člověk občas upustí ze svých standardů a otevře se novým věcem, může to být hrozný, v něčem ale taky hrozně pěkný. Já jsem díky tomu poznala otce od rodiny bez rodiny, fejkovýho Louise de Funèse, a především jsem se naučila otevírat víno kladivem a šroubem.