Cringe attack: Proč si náš mozek myslí, že je trapas životní hrozba?

Pojďme se nejdřív podívat na definici cringe attacku:

„Silný fyzický nebo emoční prožitek vyvolaný vzpomínkou, který spustí pocity trapnosti, studu, nepříjemného napětí nebo sociální úzkosti.“

Hazardu se sice neoddávám, ale vsadím pětikilo, že tenhle pocit jsi už minimálně jednou zažil*a.

V praxi to může vypadat třeba takhle: věnuješ se té nejobyčejnější činnosti a tvůj mozek nemá sebemenší důvod myslet na něco, co se stalo před pěti lety. Stejně to ale udělá a vytáhne z podvědomí vzpomínku na to, jak ses po pár pivech naprosto znemožnil*a a řekl*a tu nejvíc unhinged věc, kterou nikdo nikdy neměl slyšet. Ideálně za přítomnosti tvého crushe. Au.

Cringe attacks si nevybírají, přijdou kdykoliv a klidně vytáhnou událost starou deset let. Emoční reakce je většinou intenzivní: rychlé škubnutí, bolestivý úšklebek, paralyzující stud. Proč nás tyhle nepříjemné vzpomínky přepadnou z ničeho nic a ani po letech nepustí? A dá se s tím vůbec něco dělat?

Všechno začíná v amygdale

Tedy části mozku, která funguje jako emoční alarm. Ta vyhodnocuje hrozby dřív, než je stihneme logicky zpracovat a evoluce ji „naučila“, že ztráta dobrého postavení ve skupině může být otázkou přežití. Kdysi totiž vyloučení z komunity znamenalo reálné nebezpečí. Proto i nevinná vzpomínka na malý trapas spustí fyzickou reakci, jako by šlo o život.

Pro mě bylo zjištění, že jde o zakořeněnou neuropsychologickou reakci, vlastně osvobozující. Není se mnou nic špatně, nejsem přehnaně úzkostlivá (ok, na tohle bych peníze nevsadila), ale děje se to všem. Jsme tak bohužel naprogramovaní.

Co s tím ale můžeme dělat?

První krok je vždy umět daný problém pojmenovat a uvědomit si ho. Zmenšíš tak totiž jeho sílu, kdy už nejde o abstraktní vlnu studu, ale něco konkrétního, co má své hranice.

Pak přijde na řadu humor. Ten je obecně lék na všechno a tady to platí dvojnásob. Trapasy se totiž živí tím, že je bereš až moc vážně. Zkus se jim zasmát a klidně si ze sebe udělat legraci. Doslova použij kouzlo Riddikulus z Harryho Pottera: v hlavě si přeměň strach v něco směšného a tím mu vezmeš sílu.

Zkus si taky položit pár otázek: Proč mě to vlastně tak triggeruje? Co si o sobě z té doby myslím teď? Možná zjistíš, že už jsi úplně jiný člověk a že ten tehdejší trapas má dnes nulovou váhu.

Mluv o tom s někým. Sdílení s kamarádem nebo kamarádkou funguje skvěle, zvlášť když ti na oplátku řeknou svůj vlastní cringe moment a vy se mu zasmějete společně.

A nakonec přijde fáze reclaim it. Převezmi nad tím kontrolu: čím víc se k tomu trapasu postavíš čelem, tím míň tě bude strašit.

Na konci dne jsme všichni jenom lidi a je nereálné snažit se o dokonalost. Smiř se s tím, že pravděpodobně ještě párkrát v životě řekneš nebo uděláš něco, za co se budeš později stydět. Měníme se a s námi i naše názory. A hlavně: nikdo na tvůj trapas nebude myslet tolik, jako ty sám*a.