Immigrant daughter guilt: Jaké je žít život, který tví rodiče nemohli?

Moji rodiče, Veroslavka a Duško, utekli v roce 1992 z Bosny a Hercegoviny před válkou. Byl to nejkrvavější konflikt v Evropě od druhé světové války, který si vyžádal stovky tisíc životů a rozmetal každodenní život tisíců lidí.

Rodiče nikdy neplánovali odejít. Měli v Bosně kamarády, školu, rodinu, zvyky a kulturu, na kterou byli zvyklí. Všechno to, co dělá domov domovem. Válka je ale donutila ze dne na den opustit všechno, co znali, a začít znovu v zemi, jejímuž jazyku ani kultuře nerozuměli. Mámě bylo tehdy 17 a tátovi 22 let.

Máma se učila česky z televize a jazyk zvládla tak dobře, že jsme díky tomu se ségrou nemusely vyrůstat v roli tlumočníků jako jiné děti migrantů. Když bylo třeba, pomohla jsem, ale snažili se nám udělat život co nejlehčí.

Jedno jsem ale už jako dítě viděla naprosto jasně: že to mají těžší než ostatní. Neměli jsme kolem sebe širší rodinu, a tak na nás byla máma věčně sama. Táta se pořád snažil v práci vydělávat tolik peněz, aby nám bylo dobře. Je hodně věcí, které nestihli zažít, protože museli dospět extrémně rychle. Máma kvůli válce ani nemohla dostudovat střední školu a bratra jí zabili ve válce.

Přesto ale není příběh mé rodiny nijak výjimečný nebo krutý v porovnání s tím, jak to měli ostatní. Existuje ale jedna věc, která nás, děti migrantů spojuje:

Immigrant guilt

Jde o složitý emoční prožitek, kdy děti migrantů cítí silný pocit závazku nebo dokonce dluhu vůči svým rodičům za jejich oběti.

Tahle vina vzniká z toho, že děti často těží z příležitostí, zdrojů a možností, které jejich rodičům nebyly nikdy dostupné. Může se projevovat jako vnitřní tlak neustále něco dokazovat nebo jako pocit, že odpočinek, volba podle sebe nebo užívání si života jsou sobecké činy.

Odkud jsem?

Zároveň v sobě ale nesu i to, co mi tahle skutečnost dala. Dlouho jsem měla pocit, že nepatřím nikam. V Česku jsem byla „ta jiná“, v Bosně „ta z diaspory“. Teprve nedávno jsem přišla na to, že patřím do obou světů a že to je pro mě vlastně ta největší výhra. Ukázalo se, že i v tomto případě je škatulkování jen toxická věc.

Mluvím plynně česky i srbsky. Vánoce slavím 24. prosince i 7. ledna. Znám dvě kuchyně, dvě mentality, dva způsoby, jak mluvit, jak truchlit. To všechno mě formovalo a právě to je to největší kulturní bohatství, které si děti migrantů v sobě nesou.

Když jsem se začala víc zajímat o to, jak tuto zkušenost prožívají jiní lidé, začaly se opakovat čtyři silná témata:

Pocit viny: strach, že nikdy neuděláš dost, abys to rodičům „vrátila“.

Parentifikace a vnitřní únava: děti migrantů často přebírají roli dospělých.

Strach ze ztráty jazyka a identity: obava, že jazyk tvých předků skončí tebou.

Neviditelné trauma: smutek z věcí, které tví rodiče už nikdy nezažijí.

Ale stejně silná je i druhá stránka:

obohacený kulturní kontext,

širší porozumění světu,

hluboká empatie,

vděčnost,

a často i silná vnitřní disciplína.

Mluv o tom

Žádná zkušenost není univerzální a rozhodně nemůžu mluvit za všechny děti migrantů, ale mně osobně nejvíc pomohla práce na mém sebevědomí. Uvědomění si, že život musím žít hlavně pro sebe a ne proto, abych rodičům všechno vrátila. I když bych samozřejmě ráda.

Chronická vina tě totiž může úplně ochromit a čím dřív si to zvědomíš, tím dřív získáš kontrolu nad vlastním růstem a životem. 

Místo toho, abych něco vracela, chci tvořit. Možná způsob, jak žít mezi dvěma světy, aniž bych se musela rozdělit na půl. Abych ctila své kořeny ale i to, co mě naplňuje jako jednotlivce. A naučit se být všude doma. 

Nezapomeň, je úplně v pořádku vyhledat odbornou pomoc, pokud tě tyhle myšlenky taky trápí. Jdi na terapii, mluv s někým, kdo ti porozumí nebo se z toho zkus vypsat. Věř mi, I’ve done it all. ❤️‍🩹