Arctic Monkeys: The Car – Orchestr pochyb a otázek

Křiváky z roku 2013 stále odložené na věšáku střídají jazzové hudební postupy, komplikované orchestrální aranže a abstraktní, až útržkovité texty, které se rozplynou zrovna, když už máš pocit, že je začínáš chápat. Je to dobře? Je to špatně? Ani jedno. Navzdory nelibosti části fanouškovské základny se albu The Car nemůže upřít, že zůstává osobité a uvěřitelné. Jenom vlastně nikdo moc neví, čemu to má věřit a co přesně se nahrávka snaží říct.

Pro fanoušky „dravých“ desek Arctic Monkeys, pomyslně završených albem AM z roku 2013, bude The Car spíš zklamáním, stejně jako pro většinu příležitostných a paradoxně nenáročných posluchačů. Novinka je tajemnou sondou do frontmanova (Alex Turner) nitra, která neříká nic napřímo, a naopak vzbuzuje plno otázek. The Car je velmi těžko uchopitelná a stravitelná deska, na míle vzdálená jejím předchůdcům jako Whatever People Say…, Humbug nebo AM, kterému dominovaly dnes už kultovní basové linky a kytarové riffy spolu se strhujícími poetickými (ale současně rozklíčovatelnými) texty.

Hudebně má tak blíž k šesté studiovce Tranquility Base Hotel & Casino. Na rozdíl od kosmických kasin a cest nekonečným vesmírem myšlenek se novinka tematicky drží nohama na zemi, ale k posluchači je ještě nemilosrdnější. Tak nějak můžeš tušit, že je plná pochyb, lásky, ztráty nebo třeba strachu, ale jakoukoli větší konkrétnost neposkytuje. I proto boduje spíš u kritiků, u některých fanoušků naopak ztrácí.

Jeden by mohl namítnout, že umění pracuje vždy s určitou mírou abstraktnosti, jinak by nebylo uměním. Ano. V tom případě řekněme, že The Car je na samé hraně abstraktnosti, až organizovaného dadaismu, nehledě na protichůdnost pojmů. Z poslechu si odneseš směs různých obrazů a myšlenkových útržků, které lze skládat do vlastní mozaiky významů. Deska ale záhadným způsobem drží pohromadě. Rámuje ji totiž tenký hlas Alexe Turnera, roky stmelená sehranost kapely a v neposlední řadě komorní i velkolepé orchestrální podkresy.

Hudebně deska navazuje, i podle slov kapely, na Tranquility Base Hotel & Casino. The Car se ale snad ještě výrazněji vzdaluje rockovým žánrům a využívá jazzových postupů. Ty kombinuje tentokrát s orchestrálními aranžemi. Arctic Monkeys upustili od výrazných zpěvových linek, silných refrénů a zapamatovatelných riffů na úkor komorní a nostalgické atmosféry už přibližně v roce 2018. A právě tahle změna řadu fanoušků zklamala asi úplně nejvíc.

Částečně se s výtkami dá souhlasit. Jestli něco novince chybí, jsou to zapamatovatelné pasáže. I po několikátém poslechu je totiž docela možné, že si nebudeš pamatovat jediný refrén nebo konkrétní část. Samozřejmě je to cena za výše zmíněný vývoj kapely a přeorientování jejího směru k jinému žánru a požadované atmosféře. Určitý náboj, energii a chytlavost ale rozhodně Arctic Monkeys ztrácí. Pro ty, kteří právě tuhle energii na kapele milovali, bude The Car neúspěch. Jiní se v její atmosféře rádi ztratí a budou prohledávat všechna zákoutí, která mnohovrstevnaté album nabízí.

6.5/10