RECENZE: Povznášející The 1975 rozsvítili podzim

The 1975 za poslední dekádu experimentovali hned s několika žánry. Primárně se sice vždy odráželi od indie popu a sladkého alt-rocku, který v jejich rozsáhlé tvorbě občas mohl působit už recyklovaně a genericky, ale vždy se alespoň zlehka snažili vystoupit i směrem k jiným stylům. Žádné z předchozích alb ale nespoléhalo tolik na živé nástroje na úkor syntetizátorů a umělého zvuku jako Being Funny In A Foreign Language. A světe div se, obměna tentokrát funguje opravdu skvěle!

Vedle hudebně jednoduchých skladeb si The 1975 už dříve sem tam osahali i zdánlivě velkolepé aranže, ve kterých využili smyčce a žestě. Tuhle velkolepost ale nedokázali zakomponovat v rámci celého alba, spíš ji používali jako zpestření v podobě jednotlivých (někdy pouze instrumentálních) písní vedoucích jaksi nikam. Novinka však představila propracované hudební party, které neoslní jenom svojí silou a rozměrem, ale mají v kompozici skladby i desky jako celku svůj účel a jasně dané místo. Tím se stávají monumentálními, i když jsou při pozorném poslechu vcelku minimalistické. Jako příklad lze uvést již dříve vydaný singl Part Of The Band. Ten pracuje mimo jiné s několika smyčcovými nástroji a pomocí kontrastu sloky a nečekaně zklidněného refrénu získává obrovskou sílu a mění se v melancholickou baladu. Na rozměru nabírá teprve velké finále podpořené saxofonem, na které se vyplatí počkat.  

Stejně tak si ale parta z Manchesteru zachovala svou přímočarost a dokázala propojit a nenásilně ucelit album, na kterém se objevují zdánlivě neslučitelné osmdesátkové funky kytary, jednoduchá rytmická složka (basa a bicí), klavír, smyčce, saxofon, jemná elektronika a mnohem víc. Spolu s odlehčenými texty vše působí ladně a lehce. Deska působí uniformě, ale nenudí, jak by se dalo čekat. Nepotřebuje k tomu přitom žádnou zvukově výrazně odlišnou píseň, která by proud alba „rozbila“. Každá skladba totiž obsahuje drobné nuance a nenápadně chytlavé odlišnosti, které ji dělají jedinečnou. Bohatě stačí sem tam některý track například zpomalit (All I Need To Hear, Human Too), deska se tak vyhne monotónnosti, aniž by drasticky měnila tvář.

Being Funny In A Foreign Language je ve finále zamilované, sladké a popové, ale přitom ne prvoplánové a podbízivé album. Staví na kvalitní řemeslné práci z hlediska produkce, ale spoléhá se primárně na hudební a skladatelský cit kapely podpořený širokým výběrem použitých nástrojů. Díky tomu funguje i navzdory ohranosti tématu s obrovskou lehkostí, a přitom nabízí hravý a moderní new wave zvuk. Kombinací velkoleposti a komornosti i citu a údernosti se The 1975 podařilo nahrát podmanivé album, které dělá první chladné dny letošního podzimu o něco teplejší.

8/10