Přihlášení se k heyfomo
5 LETOŠNÍCH SINGLŮ, KTERÉ BY BYLA ŠKODA MINOUT, pt. 4
Řekněme si to zcela otevřeně, přátelé. Rok 2022 stojí totálně za hovno. Jeho jediným plusem je, že nám dal kvanta skvělé hudby v mainstreamu, ale i mimo něj. Po pěti měsících je proto načase rozšířit seznam mých oblíbených deep cuts, které rozhodně stojí za to zchecknout a jejichž druhou desítku v tomhle článku uzavírám.
1. Viagra Boys – Punk Rock Loser
Song, bez kterého si tenhle seznam neumím představit. Viagra Boys svou parodií na machismus implementovanou do směsi post-punku, art punku a punk bluesu bavili už na předchozí desce Welfare Jazz, ale k dokonalosti vše dovedli až na letošní Cave World. Ta kromě toho, že se mimořádně povedla, stojí na pevném a mimořádně zajímavém konceptu, mimo který většina jejího tracklistu nemůže fungovat. Jednou z výjimek je však Punk Rock Loser, groovy a vtipný singl s nádechem cowpunku, který nepřestává bavit ani na stý poslech.
2. Naty Hrychová – Město zničený
Ale pojďme zase zpátky do Čech, a to rovnou k mojí naprosto srdeční záležitosti. Natálka je pro mě jako vlastní dcera, což je jedním z hlavních důvodů, proč jsem se tolik těšil na její letošní debutové EP Odvrácená strana. Zároveň je to i hlavní a jediný důvod, proč jsem EP nezrecenzoval – na projekty mých kamarádů totiž recenze zásadně nepíšu. Ne snad proto, že nechci, aby znali můj názor (oni jsou s ním vždy obeznámeni, většinou z toho důvodu, že sami chtějí), nýbrž kvůli podjatosti. Na tenhle seznam Naty ale zahrnu. Konkrétně singl Město Zničený, u kterého můžu s čistým svědomím říct, že je tím nejlepším z českého a slovenského popu letoška.
Všechno je tu prostě správně. Od zpěvaččiných tradičně kvalitních vokálů až po gradující strukturu skladby. Tu Naty využívá k velkolepému druhému refrénu, jehož napětí chvíli udržuje instrumentální breakdown, dokud se budovaná tenze nerozplyne v posledním, skoro acapella chorusu. Takhle se dělá dobrý pop-rock.
3. Billie Eilish – The 30th
Jo, fakt. Billie mi je sympatická od prvního LP, a ačkoliv mě její loňské Happier Than Ever nechalo ledově klidným, věděl jsem, že to pro Eilish není konec. Tak trochu jsem očekával výraznou změnu žánru a do ní laděné EP. S žánrem jsem měl pravdu, s EP nikoliv – místo něj to byl „jen“ oboustranný singl. S žánrem už jsem se ale trefil, Billie se rozhodla prozkoumávat indie folk. To je sice v post-Phoebe Bridgers světě dost obvious choice (Taylor, Lorde a další by mohli vyprávět), ale i tu Eilish využívá naplno a vtiskává jí své osobní kouzlo, což je důvod, proč má tahle skladba na seznamu svoje neoddiskutovatelné místo.
Na The 30th Billie krásně popisuje ne zrovna krásnou událost a její následky, přičemž po celou dobu budovaný emoční náboj skladby perfektně graduje ve skvělém závěrečném bridge-i symbolizujícím záchvat strachu z toho, jak vše mohlo dopadnout hůř a následné úlevě při uvědomění, že už se to stalo tak, jak se stalo, a že i ty nejsmutnější události mají silver lining. Hudebně i textařsky vlastně perfektní.
4. Björk – Atopos
Jestli tenhle banger nebudou hrát v Ankali, až tam příště budu, a nestrhne se na něj mega rave, tak volám policii. (Víc se dočteš v mojí nedávné recenzi na Fossoru, aktuální desku Björk).
5. Paramore – This is Why
Pro mě osobně jedno z největších překvapení letošního roku. Paramore mi vždycky byli (až na Ain’t It Fun) tak nějak jedno. Ne snad proto, že by něco dělali špatně, jako spíše z toho důvodu, že jde pop-rock většinou těžce mimo mě. A Paramore byli vždy dost výhradně poprockoví. Vypadá to však, že se tahle legendární trojice na nadcházejícím albu chystá dát věcem nový směr. To více než naznačil první singl z novinky This Is Why. Ten je post-punk revivalovým songem jak vyšitým, a navíc sakra povedeným. Jeho message je přitom prostá – fuck off. Fuck off všem rasistům, homofobům a strážcům cizích děloh neboli pro-life lidem. And that’s the kind of energy I love.