Přihlášení se k heyfomo
Žádné plavky, umělé nehty ani lesk na rty. Turkmenské ženy nově nesmí sedět ani na sedadle spolujezdce
I ve 21. století bohužel existují země, kde ženy nemají téměř žádná práva a jejich osobní svoboda je omezována. Příkladem je i Turkmenistán, kde v poslední době dochází k dalším zákazům, a země momentálně s utlačováním ženských práv opět přitvrzuje.
Po nedávném zákazu, který tamním ženám odebral právo na umělé řasy, nehty, použití botoxu nebo lesku na rty přichází další zákazy. Ženy z Turkmenistánu mají nově znemožněno sedět na předním sedadle v taxíku a řidiči nesmí taxi služby poskytovat jiným ženám než členkám svých rodin.
Středoasijská země je přísnými zákony ohledně ženských práv nechvalně proslulá. Tamní ženy a dívky si například kromě umělých zkrášlovacích procedur nesmí legálně ani zesvětlovat vlasy. Začátkem dubna turkmenská policie udělala razii v salonech krásy a těm, které poskyovaly „zakázané procedury”, jako je manikúra, prodlužování řas či barvení vlasů, pohrozila vysokými pokutami a až 15 dny vězení pro zaměstnance.
Za volant Turkmenky nesmí již od roku 2018, kdy stát přestal ženám vystavovat nové řidičské průkazy a obnovovat ty propadlé. Ačkoliv se proti tomu v zemi vznesla vlna protestů ze strany žen, skončilo to neúspěchem, jelikož podle policie šlo o bezpečnostní opatření, protože ženy údajně způsobují mnohonásobně více dopravních nehod.
Podobně absurdní opodstatnění má i nové pravidlo, které přesunuje ženy na zadní sedačky. Důvodem, proč ženy nesmí sedět na předním sedadle v taxíku, a dokonce ani v osobním automobilu, je údajně to, že jde o nerespektování národních tradic a „žena na sedadle spolujezdce je hřích a hanba”.
Ačkoliv se chvíli zdálo, že Turkmenistán by mohl některá pravidla týkající se žen upravit a vydat se liberálnější cestou, právě tato nová ustanovení před světlou budoucností pro turkmenské ženy zavírají vrátka.
Nový prezident země, čtyřicetiletý Serdar Berdymukhamedov, který je zároveň i synem předchozí hlavy státu, se totiž evidentně chce vydat „tradiční” cestou a zásahy do ženských práv plně podporuje.
I přesto, že se nejedná v plném rozsahu o zákony, ale spíše o neoficiální pravidla, svobodný Turkmenistán na podobně legislativně nepodložených regulacích stojí už od svého osamostatnění od Sovětského svazu v roce 1991. I ústavou nezakotvená pravidla tak často vymáhá policie a jejich porušení končí trestem.
Absurdních pravidel je země plná. První prezident Turkmenistánu Saparmurat Niyazov například v minulosti v zemi zakázal balet, operu, cirkusy, zavřel místní akademii věd a výrazně zredukoval počet let nutný ke splnění povinné školní docházky. Zároveň také přejmenoval měsíce a dny v týdnu podle tradičních turkmenských symbolů.
Jeho nástupce pak kromě zákazu řízení zakázal ženám nošení plavek a rozjel v zemi rozsáhlou kampaň, která ukazovala dívky u bazénu, které se koupou pouze v tradičních turkmenských šatech.
Právě i oděvy žen podléhají v Turkmenistánu přísným zákazům. Ženy mají zakázáno nosit jakékoliv „západní” oblečení a například státní zaměstnankyně musely v dubnu letošního roku podepsat přísahu, že nebudou podstupovat žádné beauty procedury, budou nosit pouze tradiční oděv a při jakémkoliv porušení budou bezpodmínečně propuštěny z práce.
Většina pravidel, která v Turkmenistánu platí, je pro evropské země naprosto nepřípustná. Středoasijská země s obrovskými ropnými zásobami si však v regulacích libuje a pod „budováním národní identity” zakázala svým občanům i přístup na sociální sítě. S jen velmi omezeným přístupem na internet se tak tamní ženy o „zakázaných beauty a fashion trendech ze západního světa” nemají ani šanci dozvědět.