Víš, proč ti chutná jídlo jinak, když jsi nachlazená*ý?

Ležíš v posteli, kolem tebe hromada kapesníků a jediná radost tvého dne (tvoje oblíbené jídlo) chutná jako rozmočený karton. Stačí, že máš pouze ucpaný nos, a už to odskáče celý tvůj oběd. Proč se to děje, když máš pusu a jazyk v pořádku?

Abychom pochopili, proč můžeš mít během rýmy pocit, že jíš polystyren, musíme rozbít jeden velký mýtus. Většinou používáme slovo „chuť“ pro všechno, co se nám děje v puse, ale věda (a taky profi kuchaři*kuchařky) rozlišuje mezi chutí (taste) a příchutí (flavor). Tvůj jazyk je sice super nástroj, ale je mnohem jednodušší, než si myslíš. Jeho receptory umí detekovat jen základní pětku chutí, tedy sladkou, slanou, kyselou, hořkou a umami. To je vše. Pokud bys neměl*a čich, poznal*a bys, že je bonbon sladký, ale už bys netušil*a, jestli je jahodový, citronový nebo pomerančový. To, co vnímáme jako komplexní zážitek z jídla, je ve skutečnosti práce tvého nosu, kterým cítíš příchuť. Ta zahrnuje i texturu, vůni a třeba i pocit nostalgie, který pociťujeme, když ochutnáme něco, co jsme jedli v dětství nebo v pro nás důležitém okamžiku.

Skutečným šéfkuchařem, který tvoří 75% až 95 % toho, co běžně nazýváme chutí, je ve skutečnosti tvůj nos.

A právě proto může rýma tak rychle a jednoduše udělat z tvojí oblíbené pizzy chuťově kus slaného kartonu. Čichat totiž můžeme dvěma způsoby - přímo nosem, třeba když si přivoníš ke kávě, nebo retronasálním čichem, který používáme při jídle. Když žvýkáš a polykáš, uvolňují se z jídla molekuly aroma, které nestoupají ven z pusy, ale putují přes nosohltan až k čichovým receptorům v nose. Mozek pak tyhle signály spojí a ty si řekneš „Mmmmm pizza!“

Jenže když jsi nachlazená*ý, oteklá sliznice v nose tuhle dálnici příchutí zablokuje. Vzduch nemůže proudit k receptorům, takže tvůj mozek dostane zprávu jen od jazyka: „Je to teplé a slané.“ A to na kulinářský zážitek prostě nestačí. Technicky vzato jídlo chutná stejně, tvůj jazyk pořád ví, že je tam sůl nebo cukr, ale ztratilo svou duši, tedy příchuť.

Když nos stávkuje, mozek se začne nudit. Proto najednou možná začneš mít chuť na věci, které by ti jindy vypálily díru do jazyka.

Možná sis všiml*a, že rýma s tvým apetitem dělá i jiné psí kusy. Je to paradoxní, někteří lidé při nemoci ztratí chuť k jídlu úplně, zatímco jiní dostávají šílené cravings na jídla, která by normálně nejedli. Ti se zablokovaným nosem vzorně poslouchají svůj imunitní systém. Tělo totiž produkuje látky zvané cytokiny, které bojují s infekcí, a jako vedlejší efekt potlačují hlad. Tělo ti tím říká, že nemáš řešit trávení, protože zrovna bojuješ s virem. Navíc, jíst něco bez chuti je nuda, takže motivace klesá i psychologicky.

Na druhou stranu jsou tu ti, kteří by během rýmy snědli cokoliv, hlavně když je to výrazné. Proč? Protože mozek hledá stimulaci, která nahradí vnímání příchuti přes nos. Proto najednou můžeš mít chuť na extra pálivé kari nebo přesolené chipsy. Pikantnost totiž není chuť, ale bolest, kterou vnímá trojklanný nerv, a ten rýma nezablokuje. Tvoje tělo se tak snaží cítit jídlo alespoň přes texturu, teplotu nebo pálení, když už to nejde přes vůni. Často je to taky volání po rychlé energii, aby měl organismus sílu bojovat, nebo prostá touha po comfort food, které tě uklidní, i když ho necítíš na sto procent.

Tak v jakém týmu jsi ty? Já si jdu dát nori chips s kimchi a pak to vidím na super silný ramen s extra chilli.